Z Irska zadními vrátky na česká pódia
12. 6. 2006 - PRAHA [Econnect]
|
|
Glen Hansard, frontman irských The Frames, na českých pódiích už zdomácněl"Mladý člověk je plný úžasu, a jak s přibývajícími roky přicházejí ohromující zkušenosti, jak je duše znova a znova a znova zasahována, vytvoří si slupku. A ta zesiluje. Připadá mi že v Americe to tak ohledně hudby funguje," srovnával před několika měsíci Glen při svém vyprávění o hudbě v debatě se studenty pražské filozofické fakulty. Ve srovnání s Amerikou je české publikum prostě jiné. "Ano, je tam spousta nadšených lidí, ale obecně řečeno – když každý večer přijíždí do města tolik kapel, je pak hladina, od které lidé kapelu považují za zajímavou, úplně jiná než kdekoli jinde... A tak se stane, že přijdu na pódium, zpívám se svou kapelou a cítím, že publikum přišlo, lidi zaplatili svoje peníze, stáli tam, zatleskali – a odešli. Prostě se tam nic nestalo. A v takových dnech je hraní prostě jen práce," říká.
Sólové hraní u nás a vůbec malé koncerty jsou pro Glena Hansarda spíš odpočinkem, je to víc hraní pro radost než "práce". "Když jsme s Markétou v posledních letech cestovali a hráli na malých pódiích v České republice, Irsku a Americe, většinou v době přestávek mezi koncerty kapely The Frames, nebrali jsme to ani moc vážně. Byla to spíše taková záminka, abychom se mohli toulat po světě a vyzkoušet si společné hraní. Stačilo nám, když se tak zaplatila cesta, hotel a večeře, takové hraní 'z ruky do úst', chtělo by se říct," píše na svých webových stránkách, kde popisuje příběh vzniku hudební Prima sezóny.
I další z nejuznávanějších irských hudebníků, Fergus O'Farrell, si hraní u nás zamiloval. Jeho kapelu Interference, o které se mluví jako o obrovském vzoru a idolu naprosté většiny ze současné silné generace irských folkařů, představil českým posluchačům vloni v létě právě Glen Hansard. "Cestování po České republice a Slovensku mě naprosto nadchlo. Můžu upřímně říct, že to byl ten nejlepší týden v celém mém životě. Každá vteřina byla úžasná. Koncerty byly výborně zorganizované a publikum tak vnímavé a uznalé," nešetří Fergus nadšením ve vzpomínkách na loňské léto.
Dodává, že podobné je to snad jen při hraní v domovském městečku Schull. Interference se vrátila ještě vloni na podzim – a uprostřed tohoto léta se tu objeví znova, mimo jiné na festivalech v Náměšti a Telči. K českému publiku cítí Fergus závazek: "Až přijedu, chci přivézt také něco nového, co jste u vás ještě neslyšeli," je rozhodnutý do poloviny léta dokončit desku, na které právě pracuje.
Proč česká pódia
Čím je vlastně způsobeno to, že se sem Irové v takové míře – a tak rádi – vracejí? "Na irské hudební scéně došlo od devadesátých let k nebývalému rozmachu kvalitní hudby, často nezávislé. Myslím, že tento boom je ve folkové oblasti srovnatelný s tím, co se dělo koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let v Americe a v Kanadě. Osobností, hlavně folkových, je tolik a jsou tak výrazné a každá tak jiná, že je to až neuvěřitelné. O tom svědčí i spousta vynikajících alb a řada výběrů, které vycházejí – jsou to neznámá jména, ale velice kvalitní hudba," vysvětluje kontext Marek Irgl, obdivovatel a propagátor irské hudby.
A pokračuje: Irsko je malá země a světová konkurence je obrovská, na irské scéně je díky tomu určitý přetlak hudby, a proto se muzikanti snaží prorazit v Americe. "Ono dřív platilo, že cesta do 'velkého hudebního světa' vede přes Londýn, ale oni Irové z důvodů, které jsou známé, Londýn až tolik neberou. A proto se snaží do toho velkého světa dostat přes Ameriku. Ale koncertovat v Americe je nákladné, je to velká země a k prosazení se je potřeba dlouhá doba," vysvětluje Marek Irgl, proč irští muzikanti více zkoušejí štěstí v Evropě. Dodává, že zatímco v Německu nebo Francii tento typ hudby nemá tolik "otevřeno", tady našli irští hudebníci fantasticky připravenou půdu: "V Čechách jsou lidé, kteří mají rádi kvalitní hudbu, generace posluchačů Boba Dylana nebo Neila Younga, z komunismu perfektně vybavených orientací. A najednou přicházejí hudebníci, kteří jsou na stejné vlně, jsou nesmírně kvalitní, ale jsou jiní, noví a svěží, hudebně i textově. I proto tu mají Irové u posluchačů otevřené uši."
Pozorné publikum ochotné opravdu poslouchat je jedním z hlavních důvodů, proč se tu irským muzikantům hraje tak dobře. "Jde o to, co Glen neustále opakuje: že ho fascinuje, když šest stovek lidí v Arše poslouchá, nikdo neťuká sklenicemi, že přijdou za hudbou. Každý muzikant, když hraje, si přeje, aby lidi poslouchali – nikdo nechce hrát pro lidi u baru, kteří si to přijdou poslechnout jako kulisu. A tuhle vnímavost k hudbě jsou muzikanti tady v Čechách zaplaťpámbu schopni najít, a proto se tu cítí dobře," míní Marek Irgl. A tak, i když na koncert u nás zatím neznámé kapely přijde třeba jen padesát lidí, jsou muzikanti spokojení.
Ale co láká české publikum právě k irské hudbě? Někteří poukazují na "společné irské kořeny". Ostatně – určitá podobnost se v naší a irské lidové hudbě dá vystopovat. A někdy se obě setkávají.
Další spojení: irská gaelština a moravské příběhy
Jedním z irských hudebníků, kteří se k nám letos vracejí, je zpěvák sean nós, "starého stylu", Iarla Ó Lionáird. Zpěvák kapely Afro Celts a jedna ze špiček world music scény spojuje prastarý způsob zpěvu s elektronikou, a hudba tak dostává novou tvář.
|
|
Iarla Ó Lionáird vystoupí na festivalu"Spolupráce vznikla spíše z náhodné úvahy, k níž nás dovedl Michael Havas, který Iarlu Ó Lionáirda znal. Nechali jsme se inspirovat a přemýšleli jsme, co bychom spolu mohli udělat. Až nás napadlo, že by bylo hezké – protože irština je dnes vymírající jazyk, kterým mluví míň než třicet tisíc lidí na světě – udělat něco výjimečného," vzpomíná zpěvák a houslista Čechomoru Karel Holas. V angličtině dnes zpívá "kde kdo", a tak padlo rozhodnutí přetlumočit písničku z Moravy o Martínkovi, který zabil svou milou, do irského jazyka. "Původně měla písnička být jen v irštině, nakonec je napůl česky," vysvětluje frontman Čechomoru. A je třeba dodat, že oba jazyky spolu skvěle fungují.
Může taková věc vzbudit zájem o irskou gaelštinu, která pomalu mizí? "To, že jsme něco nahráli, asi nezpůsobí, že by se najednou všichni chtěli začít učit irštinu," směje se Karel Holas. "Hlavně je důležité, že na nějaké české - tedy česko-moravské - desce máme zaznamenaný jazyk, který se ztotožnil s písničkou, která pochází úplně odjinud," míní.
Jak najít zadní vrátka
Jednou z hlavních osob, díky kterým čeští posluchači objevují irskou hudební scénu, je původem německý inženýr Jens Uhl. Dnes žije nedaleko irského Corku, propaguje irskou hudbu a už od začátku devadesátých let k nám irské muzikanty vozí. A přivezl právě i The Frames, kapelu, která se doma v Irsku v popularitě již dá přirovnávat ke zmiňovaným U2. "Hudba, kterou sem Jens vozil, byla vždycky dobrá, ale pak najednou přišlo něco tak výjimečného jako Frames," vidí Marek Irgl setkání s Glenem Hansardem a Frames zhruba před šesti lety jako zásadní mezník: přijela k nám světová špička, o které zatím nikdo příliš nevěděl. A českému publiku nějakou dobu trvalo pochopit, že to, co slyší, je opravdu mimořádné, ačkoli není světově proslulá a nestaví na marketingově promyšlené propagaci.
Opět se taky ukázalo a dodnes ukazuje, kdo z hudebních "odborníků" dokáže kvalitu rozeznat na první poslech a kdo k tomu potřebuje MTV, podotýká Marek Irgl: "K těm prvním patří bezesporu Jiří Černý, který vystoupení The Frames v roce 2001 označil za koncert roku, ač byl teprve červen. K té druhé skupině bohužel řada renomovaných redaktorů tištěných hudebních periodik, kteří Hansarda dlouho programově přehlíželi."
Právě Frames se u nás stali impulsem pro objevování kontinentu hudby, která u nás zatím byla neznámá. A nejen tím, co sami hráli: svému publiku představují další muzikanty, o kterých jsou přesvědčeni, že za to prostě stojí. "Glen funguje jako vyhledávač talentů. Je o trošku starší - dnes je šestatřicátník a generace folkařů za ním je kolem třicítky, je to takový starší brácha. V Irsku existuje systém otevřených večerů, kam můžeš přijít zahrát s kytarou. A kdykoli někoho takto slyšel dobře hrát a byl přesvědčen, že má talent, tak ze své pozice – protože byl už o něco dál, byť třeba ne ještě úplně nahoře – bral takové muzikanty jako hosty svých koncertů," vysvětluje úlohu frontmana Frames Marek Irgl. A vyjmenovává dnes slavná jména: Damien Rice začínal jako Glenův předskokan, taky Mundy, Mark Geary, David Kitt... "Glen byl ten, kdo přivezl z Ameriky Joshe Rittera – slyšel ho hrát na jednom festivalu, zašel za ním a říká: Poslouchej, nechceš přijet do Irska a hrát před námi? A dnes je Josh Ritter v Irsku naprosto naturalizovaný a má tam obrovské zázemí."
Marek Irgl oceňuje, jak se talentovaným muzikantům dostává pomoci v cestě k publiku: "Glen vždy dělal to, že svoje publikum vzal a na stříbrném tácu jej dal těmto muzikantům. Publiku se zárukou své osobnosti řekl – poslechněte si tohoto člověka, stojí to za to, mně se to líbí. A tím těm kapelám obrovsky pomohl." Funguje to tak i u nás, nejen v Irsku: jednou se tu objevil David Kitt, jindy Glen zavolal Mundyho, který zrovna hrál ve Vídni, aby přijel zahrát do Prahy. A týká se to i českých muzikantů: vloni se publiku Glena Hansarda představil Jiří Smrž, dřív například valašskomeziříčský Rauš. A na nedávný křest Swell Season v pražské Arše si jako předskokana Glen pozval Kubu Alexu a jeho kapelu Quite Quiet. "Považuje jej za talentovaného muzikanta a chce mu takto pomoci," říká Marek Irgl. Jednoduché, ale účinné.
V Irsku se prý mezi muzikanty říká, že U2 sice otevřeli Irům dveře do hudebního světa, ale zůstali v nich stát: a pokud se chce kapela prosadit, musí se kolem nich prodrat. Jde to ale i jinak – není nutné chodit hlavní bránou. Jsou tu ještě zadní dveře, usmívá se Marek Irgl. "A Glen coby člověk, který je uvnitř, muzikantům ta dvířka tajně pootevírá. Vždycky, když se objeví, ta dvířka otevírá a říká: tak pojďte tudy zadarmo, bez kompromisů a doprošování..."
Text vyšel v Literárních novinách 2006-24
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout