Šakriu vydědili kvůli HIV

13. 12. 2004 - PRAHA [BBC]

Dvě nenápadné ženy stojí tiše vedle prostorného sálu. Na malém transparentu mají napsanou otázku "Kde jsou naše antiretrovirální léky?" Jejich protest je dojemný, zejména kvůli tomu, že obě ženy jsou HIV pozitivní a že pokud u nich vypukne nemoc AIDS, mají jen malou naději, že se dostanou k antiretrovirálním lékům, které by jim prodloužily život.

O příběhy plné odvahy a odhodlání není mezi HIV pozitivními nebo trpícími AIDS nouze a dvě ženy s transparentem jsou jen kapkou v moři. Patří mezi ně Šakria Gulová z pákistánského Láhauru. Že je HIV pozitivní, zjistila poprvé před deseti lety, když jí bylo 24 let.

Vyděděná pomáhá

Nakazila se od svého muže, zlatníka, který se krátce předtím vrátil z Keni. Zemřel před několika lety, aniž by věděl, že má AIDS. Šakriu a jejich dvě maličké děti nechal napospas osudu i se svými dluhy.

Když Šakria zjistila, že je HIV pozitivní, myslela si, že jí zbývá jen pár dnů života. Neměla totiž s kým se o své nemoci poradit a v nemocnici, kde se nechala vyšetřit, jí ještě ublížili. Informace o jejím zdravotním stavu pronikly na veřejnost a několik dní se nemohla zbavit dotěrných novinářů. Její rodina a rodina jejího muže ji vydědily, když se zpráva o nemoci dostala na veřejnost.

Šakrii se ale podařilo uniknout z pekla, které jí okolí připravilo, a rok nato začala nový život. Věděla už totiž, že být HIV pozitivní ještě neznamená okamžitý rozsudek smrti. Vytvořila nepočetnou skupinu, která vyhledává lidi z pákistánských venkovských oblastí a nabízí jim to, na co velké humanitární organizace nestačí - radu a lékařskou pomoc.

Prevence ano, pomoc ne

Skupina začínala jako malá organizace a také jí navzdory Šakriině snaze a stále většímu počtu lidí, kterým pomáhá, zůstala. "Je to proto," vysvětluje Šakria, "že od vlády nebo nějaké humanitární organizace nedostávám ani rupii na práci organizace." Dopustila se totiž zločinu tím, že kritizuje humanitární organizace a vládní úřady, že se jim nedaří pomáhat lidem s virem HIV a nejohroženějším skupinám obyvatelstva - desítkám tisíc prostitutek, transvestitům a nitrožilním uživatelům drog.

Je nespravedlivé tvrdit, že humanitární organizace a pákistánská vláda nedělají nic proti šíření nemoci AIDS. Program s rozpočtem více než 60 milionů dolarů bojuje se šířením nemoci AIDS rozsáhlou informační kampaní. Mezinárodní konference v Islámábádu přinesla nové plány, jak zabránit šíření nemoci a jak testovat lidi.

Jenže programů na pomoc lidem, kteří se už nakazili, je v Pákistánu jako šafránu. Navíc pákistánské úřady mlží, co se týče rozsahu problému. Podle nejčerstvějších oficiálních údajů je v zemi jen 2 748 případů nemoci.

Připravena zemřít

Zdravotničtí experti ale tvrdí, že tyto údaje jsou zavádějící. Podle Světové zdravotnické organizace žije v Pákistánu 70 až 80 tisíc HIV pozitivních lidí. Pokud je to pravda, pak je pomoc organizací, jakou má Šakria Gulová, velmi důležitá.

Kromě jejího odhodlání žít a pomáhat podobně postiženým lidem je pozoruhodné také to, jakým způsobem připravila svoje děti na to, že je nemocná a že jednou zemře. Žádné z jejích dětí není HIV pozitivní. Dceři je dnes 13 let, synovi 11. Jsou to vyrovnané, sympatické děti, které nemají ostych před cizími lidmi a vědí dobře, že je štěstí, že jejich maminka ještě žije. Šakria říká, že je psychicky i emocionálně připravila na to, že se její zdravotní stav jednou zhorší.