V paláci Akropolis zahrají saharští povstalci Tinariwen

25. 11. 2004 - PRAHA [Econnect]

O Sahaře se říká, že cizince přitahuje prazvláštní silou: Paul Bowles, americký novelista a hudební sběratel, jezdil od třicátých let čerpat inspiraci do Maroka a jeho příkladu pak následoval spisovatel William Burroughs, členové Rolling Stones, Jimi Hendrix i řada jazzmanů. Po svém si mystický vliv Sahary vysvětluje kočovný národ Tuaregů: "Bůh stvořil země plné vláhy proto, aby lidé měli kde žít, ale právě tak stvořil pouště, aby tam lidé mohli poznat svoji duši."

Všichni členové skupiny Tinariwen patří ke nomádskému kmeni Tuaregů, který od pradávna obýval oblast jižní Sahary a jeho kulturu zformovalo extrémní horko a nekonečná poušť. Kmen Tuaregů po staletí putoval mezi severní a západní Afrikou, avšak po vyhlášení nezávislosti Mali stále častěji docházelo ke konfliktům mezi svobodomyslnými nomády a novou vládou – jejich stezky nerespektovaly žádné hranice nových států a svoji věrnost kočovníci podle tradice přísahali pouze „větru, hvězdám a vodě“. Nová vláda Mali nakonec přímo vyhlásila nomádům válku a doslova je zmasakrovala.

Na počátku osmdesátých let se situace tak zhoršila, že mnoho Tuaregů skončilo v uprchlických táborech rozesetých po Sahaře. Poté, co byl svědkem zavraždění svého otce malijskými vojáky, připojil se Ibrahim Ag Alhabibe, pozdější zakladatel Tinariwen a hvězda souboru, k vojenským výcvikovým táborům v jižní Libiji, kde Muamar Kaddáfí hodlal vybudovat Socialistickou Saharu prostřednictvím revoluční armády. Tento neuvěřitelný mix revoluce, islamismu a guerrillového válčení nakonec zrodil hudební soubor Tinariwen.

Hudebníci tehdy poprvé v životě slyšeli hudbu Boba Marleyho, Boba Dylana, Johna Lennona a nahrávky marocké nové vlny. Tato hudba je natolik nadchla, že se vzdali tradičních nástrojů jako pastýřské flétny či bubínků tindé a začali používat elektrickou kytaru, basu a bicí. Nicméně i nadále pokračovali v hraní tradičních písní a brzy se o nich začalo mluvit jako o hudebních revolucionářích, kteří vytvořili nový styl zvaný ‘Tishoumaren’.

V zemi neexistoval žádný poštovní či telefonní systém, kterým by se předávaly zprávy o hnutí odporu, takže se hudba Tinariwen stala jakýmsi „undergroundovým“ telefonem pro povstalce. Texty jejich písní vyzývaly k politickému procitnutí, zabývaly se tíživým problémem exilu, protestovaly proti represím malijské vlády a vyháněním saharských kmenů do Alžíru či prostě mluvily o svobodě a nezávislosti. Kazety s jejich nahrávkami byly v Mali i Alžíru zakázané a každý, kdo tyto nahrávky rozšiřoval, riskoval vězení.

Zkušenosti s povstaleckým bojem vytvořily kolem Tinariwen mnoho legend. Vypráví se, že Kheddou Ag Ossadis, další zakladatel skupiny, byl celkem sedmnáctkrát postřelen poté, co vedl několik útoků vyzbrojený kytarou na svých zádech a kalašnikovem. Tehdy byl také údajně polit benzínem a život mu zachránil pouze rozbitý zapalovač.

Hudebníci zůstávali v podzemí až do konce devadesátých let, kdy se politická situace uklidnila a Tinariwen se přestěhovali do hlavního města Barnako v roce 1999. Svoje první album Radio Tisdas Sessions natočili ve studiu v malém městečku Kidal a produkoval ho britský kytarista Justin Adams a francouzská skupina world music Lo´Jo. Kvůli nepravidelným dodávkám elektřiny musely být všechny skladby nahrány mezi sedmou hodinou večer a půlnocí během dvou týdnů.

Tinariwen se stali populární díky svému postoji rebelských hudebníků a jejich legendu potvrdil i Festival in the Desert, který se uskutečnil na počátku milénia. Tento festival navazoval na slavnou tradici shromáždění Tuaregů, kteří se po staletí při těchto příležitostech setkávali, obchodovali a slavili. Festival se uskutečnil daleko od civilizace poblíž starodávných rozvalin Tamaradantu a stal se dalším krokem cesty pokoušející se o smíření a mezinárodní uvědomění o situaci saharských kmenů.

Vystoupení Tinariwen se uskuteční v rámci přehlídky etnické hudby a world music Respect Plus v pondělí 29.11. od 19.30 v Paláci Akropolis. Tento festival založil před sedmi lety Borek Holeček z agentury Rachot ve spolupráci s týdeníkem Respekt jako odpověď na vlnu rasově motivovaného násilí v České republice.

Tomáš Tetiva