Jen dvě procenta kávy se prodávají férově

Oxfam se pokouší o narovnání pravidel v mezinárodním obchodě. Může být projekt Fair Trade - který představuje alternativu na trhu s kávou, čajem, banány a dalšími produkty - účinnou odpovědí na problémy spojené s nerovnoměrným rozdělením bohatství ve světě?

Fair Trade je především konkrétní pozitivní příklad. Jsem ráda, že máme například v kávě, banánech, čokoládě a dalších produktech možnost poukazovat na tuhle jednoznačnou alternativu, že si lidé skutečně mohou koupit čaj, za jehož vypěstování dostal rolník spravedlivě zaplaceno a nemusel pracovat 16 hodin denně.

Ale nejde jen o zemědělské plodiny. V souvislosti s olympijskými hrami jsme upozorňovali na špatné pracovní podmínky v textilním průmyslu a spustili jsme kampaň "Fair Games", jejíž hlavní myšlenkou bylo, že olympiáda by neměla být fér jen na sportovištích, ale že i sportovní vybavení, které se na ní používá, by mělo být fér vůči lidem, kteří jej vyrábějí. Výsledkem této rozsáhlé iniciativy je, že šest velkých firem souhlasilo s tím, že začnou vytvářet společný etický kodex o pracovních právech zaměstnanců.

Hlavní oblastí, na kterou se zatím orientuje iniciativa spravedlivého obchodu (Fair Trade), je trh s kávou. Jaká je situace na trhu s dalšími komoditami?

Káva je jen jedním z produktů, se kterými se obchoduje v rámci nespravedlivého mezinárodního obchodu a je pravda, že na zlepšení situace na trhu s kávou je kladen nyní velký důraz. Předtím jsme pracovali na kampani ohledně obchodu s léčivy, kromě zmíněné kávy v poslední době také intenzivně pracujeme na kampani k cukru a bavlně. Spojeným státům bylo nedávno nařízeno, aby přestaly dotovat svou bavlnu a vyvážet ji pod cenou do zahraničí. Podobně je to s cukrem v Evropské unii. Obojí jsme přivítali.

Co soudíte o dobrovolných, ale nevynutitelných etických závazcích nadnárodních společností, k jakým nedávno došlo třeba právě v kávovém průmyslu? Mohou vést k vytvoření spravedlivějších obchodních podmínek?

Etický kodex na trhu s kávou je jen velmi malý, ale důležitý krok. Ukazuje, že velké firmy začínají přijímat širší zodpovědnost. Souvisí to s tím, zda firemní sektor respektuje mezinárodně uznávaná lidská práva a pracovní standardy. Fair Trade káva, a teď mám na mysli opravdovou Fair Trade kávu od důvěryhodných dodavatelů, zabírá dnes na trhu asi dvě procenta. Nedávný závazek čtyř největších zpracovatelů kávy by toto číslo zvedl na 4 procenta celkového trhu. Výhledově, možná za 10 let, by se mohl podíl kávy ze spravedlivého obchodu vyhoupnout na sedm až osm procent. Samozřejmě že to není dost, zvlášť když dosavadní výsledky porovnáme s 25 miliony pěstitelů kávy, jejichž výrobní podmínky jsou otřesné. Všechna káva by se měla pěstovat za přijatelných podmínek.

Oxfam ve svých materiálech tvrdí, že "kdyby Afrika, východní Asie a Latinská Amerika zvýšily svůj podíl na světových vývozech o jedno jediné procento, 128 milionů lidí by se mohlo vymanit z chudoby". Nevedlo by ale větší zapojení těchto regionů do světového obchodu spíše k většímu obohacení tamních elit?

Skutečně si nejsem jistá, zda by v takovém případě stačilo pouhé nastavení férovějších pravidel obchodu a je jasné, že ekonomická teorie o tom, že výhody ekonomického růstu postupně prokapou ke všem vrstvám společnosti, má své nedostatky. Indie je například důkazem toho, že to tak fungovat nemusí. Myslím, že je vždycky potřeba jisté úrovně místní demokracie, podpořené ekonomickým rozvojem. Na druhou stranu ale dumping a nevhodně pojatá liberalizace celou situaci zhoršují. Zajímavé je, že v podstatě víme, co je potřeba udělat. Politici ale váhají s přijetím řešení.

Podle výzkumu agentury Eurobarometer z roku 1997 zná 86 procent nizozemských spotřebitelů pojem Fair Trade a 47 procent si alespoň jednou v životě koupilo Fair Trade výrobek. Máte pro tato čísla, která jsou jednoznačně nejvyšší z celé EU, vysvětlení?

Čísla, která citujete, v první řadě ukazují propastný rozdíl mezi tím, co lidi znají, co říkají a jak se chovají. Obecně bych o nizozemských spotřebitelích o trošku víc pochybovala. Nizozemsko má dlouhou tradici rozvojové spolupráce a rozvojového vzdělávání, lidé se poměrně hodně zajímají o dění v zahraničí a o témata spravedlivého rozdělení světového bohatství. Obrovský kus práce, konkrétně v prosazování Fair Trade kávy mezi nizozemskými spotřebiteli, udělal Max Havelaar, jedna z nejstarších nizozemských Fair Trade organizací.

Myslím, že je to zčásti také díky vládě, která byla v minulosti a do jisté míry ještě pořád je nakloněná rozvojovým tématům. V Nizozemsku se spoty s těmito tématy objevují mezi komerčními reklamami v médiích. Lidi jsou obecně ochotní dát část svých peněz rozvojovým nevládním organizacím a iniciativám.

Jakým způsobem by se mělo postupovat v České republice, kde je povědomí o tématu spravedlivého obchodu více než mizivé?

Určitě je potřeba přimět lidi k tomu, aby přemýšleli o své spotřebitelské roli. Ptát se jich, zda znají výrobky, které kupují, zda znají cestu, kterou se k nim od výrobce dostaly.

Šárka Špačková