Vagina monology jako divadlo
15. 1. 2003 - PRAHA [Econnect]
Vagina monology nelze brát doslova jako divadelní inscenaci. Na počátku stojí text Eve Enslerové, jejž tvoří monology různých žen hovořících o své vagině - ale nejen o ní. Vagina je jen počáteční téma. Ženy se dostávají mnohem dál, ke svému dětství, traumatům, životním láskám, k sebeprojekci a sebeidentifikaci, k objevení svého světa a často i světa druhých. Text dobře funguje sám o sobě, ve své literární podobě, místy představuje dokonce strhující a velmi zábavné čtení.
Jak ho však dostat na jeviště?
Základem jevištní interpretace je najít správnou polohu mezi autenticitou a přiznanou hraností – máte-li na jevišti omezený počet hereček (a žádnou černošku ani Vietnamku), musíte přistoupit na princip přiznané hry, převlékání, neiluzivnosti.
Pracujete-li však s texty tak syrovými, jen nepatrně stylizovanými, na hranici ryzí autenticity, nesmíte tento pocit zrušit, nesmíte na něj rezignovat, jinak přijdete o hlavní sílu textu – o otevřenou zpověď.
Režisérka Irena Žantovská si těchto dvou krajních poloh byla jistě dobře vědoma, protože s nimi dokázala promyšleně pracovat. Vybrala si tříčlenný tým: Dášu Bláhovou, Annu Polívkovou a Michaelu Sajlerovou. Na jeviště jim postavila tři barové židle a tři mikrofony ověšené nejrůznějšími rekvizitami. Herečky přicházejí na jeviště, zují si boty, zaujmou místo za mikrofonem a "navazují hovor". Začínají si jakoby nenuceně vypravovat o tom, proč tato inscenace vůbec vznikla. Tím prostor zintimňují, navozují pocit jakési kavárny, nevázané debaty, snad kabaretu. Postupně si předávají slovo a nakonec začnou vypravovat "své" monology. Jejich proměna v danou postavu je jednoduchá – poslouží klobouk, šál, boa.
Dáša Bláhová zaslouženě ve středu jeviště
Takové proměny jsou sice navenek jednoduché až banální, představují však značně komplikovaný herecký úkol. Nejlépe z účinkujících si vede nejzkušenější Dáša Bláhová – její ženy jsou jí ovšem také věkově nejblíže, proto se stylizuje co nejméně. Bláhová je dobrá vypravěčka, dokáže strhnout publikum i své spoluhráčky, umí diváky přinutit k interakci, upoutat. Není ji cizí sebeironie a humor, ví dobře, jak využít nadhledu. Ne náhodu sedí ve středu jeviště, je tahounem a středobodem celého večera.
Michaela Sajlerová i Anna Polívková hrají ženy, které jim z větší části věkově neodpovídají – to už vyžaduje velkou míru koncentrace a pečlivé herectví. Zatímco Anně Polívkové se podařilo zvládnout jak polohy staré ženy, která slovo vagina vysloví na konci života poprvé, tak i mladé dívky s otřesným dětstvím, křehká Michaela Sajlerová s jemným hlasem ztělesňuje bůhvíproč ženy, které typově představují její pravý opak – emancipovanou podnikatelku i drsnou motorkářku. Naopak její výstup (společně s Dášou Bláhovou) znásilněné bosenské ženy patří k nejsilnějším místům inscenace.
Vagina monology dnes a zítra?
Vagina monology je komorní představení pro tři ženy, bolavá témata a vnímavé publikum. Četba textu představuje jiný prožitek než návštěva divadla – tam máte méně možností zapojovat vlastní fantazii, ale zároveň se vám formou spoluprožívání otevírá mnohem hlubší emocionální svět.
Irena Žantovská zvolila dobrou cestu, jak se Vagina monologů zhostit. Do popředí postavila text a spolehla se na jeho "správnou" interpretaci, což je v současné chvíli, kdy se povědomí o Vagina monolozích – a jejich stěžejním tématu - začíná teprve šířit, cesta pokorná a potřebná. V ideálním případě se z jejich inscenování stane tradice a po několika letech budeme moci srovnávat.
Vagina monology jsou v Nosticově divadle na Kampě k vidění ještě v lednu 2003.
Marta Ljubková
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout