Legendární balkánská dechovka se po dvou letech vrací do Prahy
20. 2. 2007 - PRAHA [Econnect]
-Fanfare Ciocarlia/Respect Music-
Když v roce 1864 získali romští nevolníci v Rumunsku svobodu, tisíce jich odjely do USA, kde se usadili v černošských ghettech. "Kdo se odváží tvrdit, že naši soukmenovci nepomáhali v Americe vynalézt jazz?" říkal Ioan, nejstarší člen Fanfare, který zesnul v říjnu loňského roku. Balkánské dechovky hrají v závratném tempu - a jejich hudba je intoxikovaná ohnivým vínem, po domácku pálenou rakijí i romským hudebním koloritem.
Z bitevní vřavy až do UndergrounduKořeny balkánských dechovek sahají až do osmanské říše a čerpají ze stylu tureckých vojenských kapel. Dominantním nástrojem těchto "tureckých muzik" byla původně zurna, hoboji podobná píšťala, která svým ostrým zvukem pronikla i tou nejhlasitější bitevní vřavou. V 18. století vyměnily vojenské kapely dosavadní orientální nástroje za evropské, ale původní turecký způsob hry si naštěstí ponechaly. Mezinárodnímu publiku představil tuto svéráznou hudbu roku 1995 film Underground bosenského režiséra Emira Kusturici.
Skupina pochází z vesnice Zece Prajini ("Deset Polí"), která leží na severovýchodním okraji Rumunska, u samých hranic s Moldávií. Rumunsko je díky jazykové spřízněnosti častým cílem návštěvníků z frankofonních zemí - a slovo Fanfare ve jménu skupiny je francouzské označení pro dechovku. O něco větším tajemstvím je zahalena druhá část názvu.
Ciocarlia znamená rumunsky skřivánek, ale zároveň je to jméno jedné z nejhranějších rumunských lidových melodií, na níž po desetiletí dokazovali svoji virtuozitu oficiální folklorní ansámbly. Původně idylický evergreen nakonec neunikl jízlivé pozornosti Emira Kusturici a jeho hudebního partnera Gorana Bregoviče, kteří jej ve zmíněném filmu Underground použili pod názvem "Kalašnikov." Fanfare Ciocarlia skladbu hrají v původní, nepřikrášlené podobě, jak ji dodnes můžete dodnes slyšet na divokých svatebních tancovačkách východní Evropy.
Na paměť Ioana IvanceaPo vydání desky Gili Garabdi na jaře 2005, která se rychle ocitla na špici žebříčku Top Ten WMCE, cestovala Fanfare Cioacarlia po celé Evropě a nahrávala s muzikanty široké romské komunity. Navzdory hranicím, vízovým povinostem, cizím jazykům a rytmům se dva tucty hudebníků od Francie po Bulharsko dalo dohromady, aby nahráli desku Queens and Kings, která představuje neobyčejnou oslavu cikánských písní. Náhodní pozorovatelé by mohli mohli být zvědaví, jak může divoký balkánský funk Fanfare Ciocarlia fúzovat s francouzskými kytaristy flamenca nebo akordeonovou hudbou makedonské legendy Esma Redzepova?
Muzikanti z Fanfare by zřejmě na to jenom pokrčili rameny. Společně se svými hosty totiž sdílejí prvky jazyka, zkušenosti a téměř nepopsatelnou, přesto velmi cikánskou hudební synergii. Maďarská hudba pronikala do severního Rumunska po století, zatímco jugoslávská a bulharská hudba přicházela přes hranice s kočovnými romskými komunitami nebo na pirátských kazetách. Španělsko a Francie existovalo jen ve vzpomínkách na předválečnou éru - ztracené, avšak nezapomenuté latinské kontakty. Podobně se uzavřenými hranicemi profiltroval jazz a pop.
Ze všech těchto zdrojů a z vlastní starodávné romské tradice vznikla Fanfare Ciocarlia. Nyní za doprovodu vynikajicích evropských zpěváků vypráví rumunští dechovkoví derviši příběhy života, lásky a ztráty. Písně z desky Queens and Kings oslavují jednotu v diverzitě a zůstávají jako testament zesnulého Ioana Ivancea, který byl klarinetistou a patriarchou kapely. Ioanovi, opravdovému cikánskému králi, je toto album věnováno.
Vystoupení Fanfare Ciocarlia se uskuteční v rámci koncertního cyklu etnické hudby a world music Respect Plus. Tento festival založil před deseti lety Borek Holeček z agentury Rachot ve spolupráci s týdeníkem Respekt jako odpověď na vlnu rasově motivovaného násilí v České republice.