Digitální naděje a hrozby

28. 3. 2003 - Praha [Respekt]

Týdeník Economist sdílí překvapivě mnoho názorů s internetovými radikály

Když píše rozvážný, konzervativní a především výtečně informovaný britský týdeník The Economist o fenoménu tak moderním a módním, jako je internet, dal by se čekat především odstup a skepse. V jeho zvláštní příloze tvořené sedmi články se souhrnným názvem Digitální dilemata však převládá především očekávání velkých změn.

Jen velmi povrchní člověk si může myslet, že propadem technologických akcií a splasknutím internetové bubliny něco skončilo. Ve skutečnosti se jen opakuje schéma typické pro špičkové technologie i v minulosti: napřed krátký extrémní boom, pak hluboký pád, skandály a vyčištění trhu, teprve pak druhá vlna investic, tentokrát již dlouhodobých a dobře umístěných. Bylo tomu tak s železnicí i se spalovacími motory.

Není příliš podstatné, zda se společnost v důsledku nástupu moderních technologií zásadněji promění za dvacet, třicet či čtyřicet let. Jisté je, že k tomu dojde. Internet má potenciál změnit svět proto, že mění jeden z jeho hlavních aspektů – způsob mezilidské komunikace. Technologie, které zasáhly hluboko právě do něj, od knihtisku až k telegrafu, vždy pohnuly světem. Ve kterých oblastech se dá čekat proměna vyvolaná internetem? Economist si všímá hlavně tří: soukromí a ochrany osobních údajů, autorského práva, a konečně bezprostředních politických důsledků nových technologií.

Změna rovnováhy

Zkuste na svém počítači vypnout položku “cookies”, až se příště připojíte k internetu, doporučuje Economist. Je to poučné. Zjistíte, že téměř každá webová stránka zapisuje údaje do vašeho počítače a načítá je odtamtud. Každý váš krok virtuálním prostorem je monitorován, ukládán do databází. Totéž se ovšem děje i v reálném světě, kde stejnou úlohu hrají bezpečnostní kamery. Průměrného Brita zachytí prý třistakrát za den! Veškeré naše aktivity jsou pod dohledem. Umožnila to levná a výkonná digitální technika. Je na čase zvážit, co s tím.

Problém ochrany soukromí není politicky jednoznačný. Levice i pravice se vyslovuje zcela neodhadnutelně pro i proti, chybí jasná dělicí linie. Konzervativci, kteří by měli klást velký důraz na práva jednotlivce, jsou často pro omezení práv na soukromí, neboť jsou přesvědčeni, že se stejně jen zneužívají k nepravostem. Ale proti jsou často i liberálové, protože ochrana soukromí jednotlivce může znamenat zásah do ekonomických svobod společností, jež by taková data rády shromažďovaly, omezení laissez-faire.

Podobně problematická je dělicí linie u autorského práva. I zde posunuly digitální technologie rovnováhu. Kopie je dnes nerozlišitelná od originálu a lze ji pořídit téměř s nulovými náklady. Proto se tolik kopíruje načerno, hudba, filmy i software, což se majitelům práv přirozeně nelíbí, jenže tomu nedovedou účinně zamezit – ani technicky, ani právně a už vůbec ne prostředky volného trhu. Autoři zmiňované studie připouštějí, že bude muset dojít k velkým změnám pojetí copyrightu. Jako možná, byť nedokonalá řešení citují například návrh harvardského profesora práv Williama Fishera, který propaguje plošnou internetovou daň, z níž by se pak odváděly prostředky majitelům práv, přičemž přístup k datům by se dál už nezpoplatňoval. Jiný postup navrhl profesor práv na stanfordově univerzitě Lawrence Lessig. Ten doporučuje zrušit automatickou copyrightovou ochranu a udělovat statut autorského díla omezeně a jen na základě výslovné přihlášky. Nic z toho není bez chyb, ale ze střetávání podobných názorů může vzejít použitelné řešení – ze zakonzervování současného stavu nikoli.

Diktátoři se bát nemusí

V demokratických zemích se může internet stát nástrojem přímé demokracie, ať už v tradiční formě referenda nebo jinak. Economist uvažuje například o jakýchsi porotách, jež by se vyjadřovaly ke specifickým otázkám – jako kompromisní technika mezi přímou a zastupitelskou demokracií. Internet zde působí stejně jako v oblasti autorského práva. Umožňuje technicky, co bylo dříve nemožné, snižuje náklady všelidového hlasování. Lze jej nadále odmítat, ale už je to třeba zdůvodnit politicky, ne prostě tím, že to je stejně nemožné.

Zajímavější je polemika s obecně rozšířeným názorem, že internet a související technologie pomáhá rozkládat autoritativní a represivní režimy. Podle aktuálních analýz situace v Číně, Saúdské Arábii, Singapuru a jinde to takhle jednoduše nefunguje. Naopak, technologie mohou za určitých okolností posilovat vládnoucí moc. Dnešní technické prostředky totiž dovolují vládám takových zemí využívat elektronického obchodu a tím ekonomicky posilovat, zároveň přitom blokovat občanům přístup ke všem “závadným” informacím. To je nový prvek. Donedávna experti soudili, že oba cíle jsou neslučitelné. Zdá se, že nejsou. Ví to koneckonců každá západní firma, která chce od svých zaměstnanců maximální využití internetu pro pracovní účely, ale zároveň žádné nežádoucí rozptylování. Zpravidla si to dnes už dovede zařídit.

Největší poučení ze studie je obsaženo mezi řádky: internet je vážná politická otázka, nikoli hračka pro nadšence. Třeba to časem pronikne i do hlav těch, kdo si zatím myslí opak.

Článek byl publikován s laskavým svolením týdeníku Respekt.

Petr Koubský, šéfredaktor časopisu Inside