Bída postkomunismu aneb nesnesitelná lehkost zapomínání
30. 9. 2004 - Lubor Kysučan
Jedna z příčin životnosti liberální demokracie jako politického systému spočívá v tom, že dovede spojit etické a humanitní ideály s rezignovaným a chápajícím uznáním reálné nedokonalosti lidské povahy a lidské společnosti. Z tohoto hlediska nás nemůže překvapit, že i v demokratických společnostech se nejednou můžeme setkat s odpudivými projevy lidského, respektive nelidského chování, jaké bychom spíše očekávali v nevábné diktatuře (příkladem za všechny z poslední doby budiž mučení iráckých zajatců příslušníky americké armády a policie). Přednost demokracie však tkví v tom, že jde zřejmě o jediný systém, který umožňuje takové případy beztrestně zveřejnit, vystavit kritice veřejného mínění a v lepším případě i soudně stíhat.
Morální síla demokratické společnosti se tak neměří mírou imaginární lidské dokonalosti, ale její schopností postavit se proti leckdy krutým a bolestným projevům lidské nedokonalosti a špatným sklonům člověčí povahy, obrazně řečeno vyrovnat se s vlastním stínem. V nedávné době se nám naskytlo několik názorných praktických příkladů toho, jak by tyto věci fungovat měly a jak ne. Necelé čtyři měsíce po zveřejnění ošklivých případů mučení v Iráku spatřila světlo světa oficiální zpráva vyšetřovací komise, která nemilosrdně, ve stylu padni komu padni, analyzuje reálnou situaci. V rozporu s tvrzením oficiálních kruhů o výjimečnosti a nahodilosti spáchaných excesů dokazuje, že mučení a zabíjení mělo systematický charakter, podíleli se na něm dokonce vojenští lékaři a v nejednom případě se dálo na příkaz vyšších míst.
Ačkoliv prezidenta Bushe ani ministra obrany Rumsfelda rozhodně nemůžeme podezírat z přehnaného smyslu pro morálku a velkorysosti charakteru, museli se v daném případě podřídit zákonům společnosti, jejímiž hodnotami jsou kritická otevřenost a smysl pro spravedlnost. Současně již bylo zahájeno trestní stíhání některých pachatelů. Přibližně ve stejné době chilský nejvyšší soud zbavil imunity bývalého diktátora Pinocheta, takže teoreticky může být dotyčný pohnán před soud za brutální porušování lidských práv, k němuž v Chile docházelo za jeho vlády. Stejně tak argentinský nejvyšší soud rozhodl o nepromlčitelnosti zločinů proti lidskosti, které byly spáchány v době vlády tamní nechvalně proslulé vojenské diktatury v osmdesátých létech.
Ve všech výše uvedených případech vyslaly instituce USA a obou latinskoamerických států do světa jasné poselství - zločiny proti lidskosti musejí být trestány bez ohledu na politický kontext, v němž se odehrály, lhostejno zda jde o výbušné, chaotické a nevyzpytatelné prostředí okupované země nebo diktaturu nastolenou v původně dobrém úmyslu zachránit zemi před komunismem a rozvratem. Obzvláště pozoruhodný je fakt, že vedle USA se tak stalo v Latinské Americe, oblasti, na jejíž politické poměry se Středoevropané občas dívají tak trochu spatra.
Na rozdíl od Latinoameričanů někteří Středoevropané, tolik si zakládající na své údajné demokratické tradici, si s vlastní minulostí hlavu rozhodně tolik nelámou. Český premiér jmenoval šéfem úřadu své vlády bývalého komunistického policejního důstojníka, prokazatelně vinného bitím a mučením pokojných kritiků minulého režimu i náhodných kolemjdoucích, kteří měli jen tu smůlu, že se ve špatný okamžik ocitli na špatném místě. Některým z nich zákroky směřující k "obnovení pořádku" přivodily tříměsíční pracovní neschopnost. A tak zatímco v Evropě v posledních měsících neustále kritizovaní Američané jsou - při všech svých nepochybných a trestuhodných šlápnutích vedle - alespoň schopni nastavit nemilosrdné zrcadlo vlastnímu establishmentu, v kocourkovských Čechách jsou povyšováni představitelé a cyničtí slouhové establishmentu minulého, který přitom oficiální dokumenty označují za "zločinný".
Už jsme se museli smířit s tím, že na české politické scéně v zájmu udržení či získání moci je každý schopen spojit se kdykoliv s kýmkoliv proti komukoliv - ostatně i zatvrzelý hlasatel pravicových hodnot Václav Klaus se nechal zvolit prezidentem předem vyjednanými hlasy komunistů a pokud jde o samotného Stanislava Grosse, který za dvou předchozích vlád učinil ze svého ministerstva vnitra hotové panoptikum postkomunismu, ten je v oboru těchto pochybných politických známostí a kšeftů přímo rozeným přeborníkem.
To, co je však na celé věci zarážející, je premiérova historická i právní nevědomost a nechápavost. Poté, co Přibylovo jmenování pobouřilo veřejné mínění a vyvolalo nemalý politický skandál, čerstvý doktor práv Stanislav Gross byl zjevně překvapen, že by to vůbec mohlo komukoliv vadit. Reklamní billboardy nás sice přesvědčují, že je demokrat a myslí to upřímně, nicméně běžný občan, který je schopen dohlédnout za tvář s andělským úsměvem prodávanou médii a reklamními agenturami, se musí ptát, jak může demokratický stát řídit někdo, kdo nepochopil nic z principů, na nichž stojí a podle nichž funguje…