Český podzim na Ruzyni

30. 12. 2003 - Daniel Kaiser, analytik BBC, BBC

Ali Rez Jadolláhí přiletěl do České republiky 18. srpna a hned na letišti požádal o politický azyl. Protože ale z Íránu prchal na falešný pas, potřebovala prý ho česká cizinecká policie identifikovat. A identifikovala ho krajně neobvyklým způsobem: přivedla ho před íránské diplomaty, tedy zástupce režimu, před nímž Jadolláhí podle svých slov prchal.

Íránec může mluvit pravdu a nemusí, chování českých úřadů ale nedává žádný smysl: je to jako kdyby si zaměstnavatel sháněl reference na zájemce o práci u firmy, kde dotyčný dosud pracuje. Samozřejmě, že dvaatřicetiletému muži hrozí v Íránu sankce, o jakých se žádnému zákoníku práce nezdá. Tento udavačský postup cizinecké policie vyprovokoval ostrou reakci Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a také místopředsedy české vlády Petra Mareše.

Přesto úřady až do 22. prosince uprchlíka zadržovaly v prostorách ministerstva vnitra na pražském letišti za podmínek těžko představitelných. Na vycházku měl hodinu denně, příbuzní ani novináři za ním - prý z bezpečnostních důvodů - přijít nesměli.

Jadolláhí tu má přiženěného bratra, jemuž se jen pomalu dařilo přitáhnout k případu pozornost, a když se pak nějaká našla, zdálo se, že úřady nemají čisté svědomí. Hlavně nedobrovolnou schůzku s tajemníkem íránského velvyslanectví si cizinecká policie a ministerstvo vnitra přehazují jako horkou bramboru. Stále není jasné, v čem Jadolláhí představuje bezpečnostní riziko pro republiku. Úřady mlčí, což by se dalo pochopit, kdyby měly indicie, že se v Praze chce uklidit terorista, kterému doma hořela půda pod nohama.

Íránský režim ovšem sám dlouhá léta teroristy podporoval - letos sice Američanům vydal několik mužů podezřelých z příslušnosti k Al-Káidě, to ale učinil zřejmě pod nátlakem. Mnohem víc než proti teroristům bojuje íránský represivní aparát proti opozičnímu, prozápadnímu hnutí. Právě za činnost v něm už prý byl Jadolláhí vězněn.

Po zkušenostech s českou cizineckou policiá, která už před pár měsíci nepustila do země těhotnou iráckou matku s nemocným synem, se nedá vyloučit podezření, že je i v tomto případě spíš než poznatky tajných služeb vedena nedůvěrou vůči cizinci z Blízkého východu.

A tady se - jestli zmíněný předpoklad platí - dostáváme k vážné otázce. Dávat azyl politicky pronásledovaným nebo ne? Na tuto otázku jakoby západní společnost poslední dobou ztrácely jasný názor. Boj proti terorismu, etnické menšiny často neochotné se domestikovat, statisíce údajných politických uprchlíků, kteří se v bohatých západních zemích každý rok hlásí o azyl, všechny tyhle faktory dělají z ženevských konvencí čím dál formálnější normu. O množství azylantů, které společnost dokáže vstřebat, se v západních zemích vede politický spor.

Takovou zkušenost Česká republika nemá. Útočiště tady nehledají statisíce, ale spíš stovky, maximálně pár tisíc lidí. Že by byla schopnost domácího obyvatelstva absorbovat cizince vystavena vážné zkoušce, o tom nemůže být ani řeči.

K uprchlíkům, jak naznačuje případ Aliho Reza Jadolláhího, jsou nepříjemní zatím jen na cizinecké policii a na příslušném odboru ministerstva vnitra.