Hudební festival Respect po roce opět na pražské Štvanici

Sedmiletá odyssea festivalu Respect

Ojedinělou přehlídku etnické hudby a world music zahájila v roce 1998 agentura Rachot ve spolupráci s týdeníkem Respekt. Na svojí dobu to byl poměrně odvážný čin, neboť etnická hudba byla tehdy pro místní publikum spíše neznámý pojem. Nešlo však jen o další hudební festival, ale také o způsob, jak přiblížit lidem zcela odlišnou kulturu.

"Organizovat festival jsme začali v době, kdy v Čechách kulminovaly nejrůznější rasistické nálady a xenofobie. Úplně bezprostředním impulsem byla rasistická vražda súdánského studenta, ke které došlo v té době v Praze. Myslím si, že na rasismus je nejlepší odpovědí hudba, protože té se nedá odporovat," říká organizátor festivalu Bořek Holeček.

První ročník festivalu začal s přehlídkou romské hudby a objevila se zde třeba Věra Bílá a Kale či rumunští Taraf de Haidouks. Další ročníky festivalu představily pražskému publiku vířící derviše ze Sýrie, venkovské romské kapely ze Slovenska i z Balkánu, hudbu kočovných Tuaregů ze Sahary i protestní songy z Kurdistánu.

V západní Evropě trvá tradice obdobných festivalů o něco déle - průlomem byl první ročník britského Womadu roku 1982. "Situace v Západní Evropě je zcela odlišná, protože zde žije celá řada nejrůznějších etnických skupin a minorit, takže většinová společnost tyto menšiny přijímá s větším respektem. Etnická hudba je na Západě etablovaná a podporovaná státem na úrovni vážné hudby, což je nesrovnatelné se situací v Čechách," upozorňuje Holeček.

O tom, že podobné aktivity zde skutečně nemají na růžích ustláno, svědčí i skutečnost, že po nástupu nového prezidenta Václava Klause na Pražský hrad byli organizátoři nuceni najít nový prostor k pořádání festivalu, přestože pět let se festival pravidelně konal u Jízdárny Pražského hradu. Zamítavé stanovisko zaslala administrativa Václava Klause organizátorům dokonce pouze několik týdnů před konáním přehlídky.

Festival nakonec na poslední chvíli našel nové útočiště na pražském ostrově Štvanice. Na stejném místě se přehlídka uskuteční i letos a budou zde i informační stánky nevládních organizací a možnost ochutnat jídla z nejrozmanitějších kuchyní světa. V rámci celoročního projektu nazvaného Respect Plus naváže na festival celá řada dalších koncertů, z nichž nejbližší se uskuteční 30. června v Roxy, kde bude hrát Senor Coconut.

Motocyklový gang na pódiu

Nejpopulárnější hvězdou letošního festivalu Respect bude jistě Shane Mac Gowan s kapelou The Popes, se kterou ho uvidíme při sobotním vystoupení. Shane Mac Gowan totiž není nikdo jiný, než zakladatel legendární irské kapely The Pogues, která vznikla v polovině osmdesátých let a proslavila se divokou směsí irských odrhovaček a proklatě rychlého postpunku. Samotný Mac Gowan byl součástí londýnské punkové scény od jejích začátků a autorem fanzinu Bondage.

"Shane byl naprostý šílenec, který vyjádřil duch punku lépe než kdokoliv jiný. V říjnu 1976 se dokonce dostal na přední stránky novin, když mu jeho zdivočelá přítelkyně téměř ukousla ucho! Stalo se to na koncertu Clash a incident si získal větší publicitu než samotný koncert. Dodnes zůstává opravdovým punkem," vzpomíná na něj ve své knize And God Created Punk zakladatel prvního punkového fanzinu Sniffin´ Glue a hudebník Mark P.

Mac Gowan o rok později založil punkovou kapelu Nipple Erectors, jejíž skandální název jim vysloužil velkou publicitu, avšak stejně tak udělal potíže při sjednávání koncertů, takže ho po nějaké době raději zkrátili na Nips. Počátkem osmdesátých let kapela skončila a Mac Gowan založil The Pogues, kteří namixovali tradiční lidovou hospodskou hudbu a energii punku do zběsilého koktejlu, přičemž jejich nahrávky patří mezi to nejlepší, co vzešlo z osmdesátých let.

Kvůli notorickým problémům s alkoholem dostal Mac Gowan na počátku devadesátých let vyhazov ze své vlastní kapely. Vypráví se, že při turné na podporu desky Peace And Love Mac Gowan pravidelně odvrávoral z pódia, aby se vrátil s plnou sklenicí piva. Často zapomínal uprostřed skladby slova, která sám napsal, a nebylo výjimkou, že spadl na zem. Po několikaleté pauze se Mac Gowan vzchopil a vrátil se s plnou sebekontrolou na pódia s kapelou The Popes, která, ač vypadá spíše jako motocyklový gang, má pověst excelentních a nekompromisních hudebníků.

Jim Čert z Karibiku

Joaquin Díaz hraje na tahací harmoniku merengue, což je hudební styl, který má kořeny v Dominikánské republice, avšak postupně se rozšířil do celé Latinské Ameriky. Na koncertech ho doprovázejí ještě perkuse: tambora - buben s dvěma blánami, na který se hraje paličkami v obou rukou, güira - "třecí" nástroj s vlnitými hrbolky. Svůj ďábelsky rychlý hudební styl navíc ještě vyšperkoval dalšími vlivy okolní hudební scény.

"Poslouchám hodně blues, soul a rock, vstřebávám vlivy zvenčí, což pomáhá oživit tradiční hudbu mého ostrova," říká Díaz. "Díky svému otci jsem poznal kořeny merengue, ale také mám rád lidovou hudbu odjinud. Hudbu z Francie, z Mexika, texaské polky. Když vezmete tradiční styl a spojíte ho s novými nápady, nemusíte se bát, že zanikne."

Romové na elektrice

Velkou lahůdkou nedělního programu budou jistě Electric Gypsyland, což není nikdo jiný, než staří známí z romské cimbálovky Taraf de Haidouks společně s německo-moldavským DJem Shantelem. Ten se narodil jako Stefan Hantel ve Frankfurtu a s elektronickou taneční hudbou se seznámil v Paříži, kde studoval výtvarný design. Po návratu do Německa otevřel klub Lissania, díky jehož prosperitě natočil své první album, Club Guerilla, které se v roku 1997 dočkalo vydání ve Spojených státech.

Přes všechny experimenty s elektronikou nakonec objevil hudbu svých předků a ve Frankfurtu začal pořádat balkánské taneční party s názvem Bucovina Club. Průlom do širšího povědomí se mu podařil v loňském roce, kdy vydal album Electric Gypsyland, které, ač svým názvem odkazuje na Jimiho Hendrixe, obsahuje 13 remixů nahrávek dvou proslulých balkánských kapel - rumunských Taraf de Haidouks a makedonských Mahala Rai Banda.

Londýnský Evening Standard o albu napsal: "Někteří z producentů se nespokojili s remixováním, ale do projektu zatáhli živé muzikanty... Úvodní Carolina je cosi neslýchaného. Tihle cikáni napojení na elektriku jsou skutečná bomba." Shantelův remix Carolina s názvuky ragga dokonce vzbudil podezření, jestli tahle zlidovělá rumunská dupárna nemá skutečnou předlohu na Jamajce v často nahrávané skladbě Oh Carolina.

Africká spojka a kokosové ořechy

Sidi Goma jsou indičtí Afričané kmene Sidi, který pochází z východní Afriky a jejich předci přišli do Indie již před osmi stoletími. Zatímco někteří z nich přicházeli jako otrokářští maharádžové, jiní byli do Indie zavlečeni jako otroci arabskými obchodníky. Ať tak či tak, společně vytvořili etnickou komunitu, která po staletí odolávala tlaku a zachovala si svoji kulturní odlišnost. Není bez zajímavosti, že zcela neznámí Sidi Goma si v Evropě zahráli teprve před rokem na festivalu Womex a doslova přes noc se stali kultovní senzací.

Tradiční profesí těchto Indo-Afričanů byla po staletí hudba a tanec a mnozí z nich se živili jako kočovní fakíři. Příslušníci kmene Sidi patřili k hudebně nejtalentovanějším a hudba pro ně byla pomůckou ke splynutí s Bohem. Řada z nich má v islámských komunitách roli muezzínů. Jejich koncerty jsou fascinující podívanou, k níž patří hudba, tanec, akrobacie, fascinující kouzla s kokosovými ořechy i sufijský náboženský rituál. Sufijové na rozdíl od islámských fundamentalistů věří, že hudba, poezie i láska jsou nedílnou součástí duchovního života a že silný prožitek z hudby či zpěvu může vést k duchovní extázi.

Jejich účinkování na hudebním festivalu v Nairobi a v Mombase popsal zpravodaj BBC Daniel Dickinson následujícím způsobem. "Stranou od světel hlavního pódia se 12 členů kapely sešlo, aby uspořádalo jam session s místními muzikanty - setkání, jehož smyslem byla vzájemná kulturní výměna. Setkání hudebníků bylo zpočátku mírně formální, avšak zanedlouho padají všechny bariéry a celá místnost exploduje směsí frenetického bubnování, zpěvu a tanečního umění."

Tomáš Tetiva