Jaro v láhvi

28. 4. 2004 - [BBC]

Už celé roky se vždy na konci zimy chystám, že tentokrát si jaro nenechám ujít a že jej konečně se vším všudy prožiju a procítím do poslední rozkvetlé haluze. Těším se, jak nepropásnu okamžik, kdy se tráva stane sytě zelenou a nechám se prostoupit tím všeobecným pučením a rašením a budu s dojetím sledovat hmyz, který vylézá bůhvíodkud a hned počne konat své kruté i prospěšné dílo.

Ale tak jako každý rok můj úmysl skončí tím, že si na konci května, když už zase nastanou vedra a na všechno padne těžká letní letargie, uvědomím, že ta nejhezčí chvíle roku je pryč a já jsem sotva vystrčil svůj alergický nos, natož, aby mi v něm něco rozkvetlo, kromě oparů, které tam však vegetují po celý přírodní cyklus.

Ale to si vzpomínám, že jsem na tomto místě už asi před rokem o nose obsáhle mluvil, a pokud si na to někdo pamatuje, pak již ví něco o mé obsesi. O jiné, která právě i v souvislosti jarem vystupuje s obzvláštní silou, ví však zatím spíše jen mé okolí a já využiji příležitosti ji tu odhalit.

Jsou to PET lahve, novodobý mor této plastické éry. Věc zdánlivě praktická, užitečná a prospěšná.

Tekutinu v nich lze transportovat mnohem snadněji než ve skleněných lahvích, jsou lehčí, nerozbijí se, dobře je lze zašroubovat, takže popíjet z nich lze dlouho dobu. Stará čutora je pak odkázána do role folklórního předmětu, který užívají už jen trampové a militantní skauti.

Tvor, který se vydá na cestu krajinou a zásobuje se jednou či dvěma lahvemi, nemusí tedy už žíznit a není již tak odkázán na hospodu či na studánku, čím se však poněkud mění charakter putování, nevím, zda k lepšímu.

Ze studánky, natož z potoka už si nikdo pít netroufne, a po zavedení PET lahví to už nikomu ani nepřijde škoda, lidstvo si poradilo. Budiž, pokrok nezastavím, půda bude zničená, prameny otrávené, ale v plastiku vždy dost kojenecké vody s rozborem iontů na obalu.

Moje bezmocná, někdy až maniakální zlost však není zaměřena proti kusu plastu, ten je, stejně jako dynamit či TNT nevinný.

Jejím objektem jsou tajuplní, mně nepochopitelní tvorové, neváhám je nazvat kreatury, které tyto kusy umělé(!) hmoty rozmisťují po celé zemi, v parcích, na polích, v lukách, podél potoků a řek (jen si všimněte, jaký svinec se houpe po březích třeba Vltavy), zamořují těmito plastickými lejny už i lesy, a to již ne jenom u cest, ale najdeme je už i na místech, kam by měla mít přístup jen zvěř nebo člověk na zvláštní povolení: na slunných pasekách, v temných roklích, ve skalních rozsedlinách.

Zde všude už zanechal svou stopu v podobě PET lahve zvláštní druh lidské rasy, jakýsi chemizovaný mutant, trousič plastů, roznašeč polymerizovaných molekul, tvor bez zábran a studu.

Zřejmě vypadá obyčejně, ničím zvláštním se nevyznačuje, na ulici ho člověk nepozná, nanejvýš ho jen tak odhaduje. Vede spořádaný život, volí správné strany, tyto dny se dívá na hokej.

Od jiných lidí se však liší tím, že rozmisťuje PET lahve a necítí přitom zřejmě nic zvláštního, žádné trnutí hrůzy, žádnou solidaritu se zemí, nic takového - naopak odhazovat plasty mu přijde normální, je to součást jeho konzumu, jeho požírání planety, kterou nemůže strávit celou, tak ji obaluje ztuhlým plastickým slizem.

Ach, vím, že trochu přeháním - ale jak říká Johnny Depp v jednom mém oblíbeném filmu: "To že mám paranoiu, ještě neznamená, že mě nesledují."

A tak chodím po ulicích a dívám se do očí lidí a tiše na ně vysílám otázku: co ty, odhazuješ PET lahve tam, kde nemáš? A vidím v jejich pohledech zmatek a úlek, snad probuzení špatného svědomí. Však správně. Jen si dejte pozor!

Jiří Peňás

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

	10. 5. 2004	Taky úvaha, i když nejen jarníJiří Nezval
	29. 6. 2004	hm.m.