Dar je dar

21. 11. 2003 - PRAHA [Marek Šálek, BBC]

Odpovědnost přináší úspěch, úspěch přináší odpovědnost. Pod tímto sloganem se začátkem týdne v budově Senátu odehrála konference o firemní filantropii. Setkání odráželo radostnou změnu v české charitě: zájem o dobročinnost začínají projevovat i ty nejdravější štiky tuzemského byznysu.

Jejich snaha přichází v pravý čas. Zemi totiž houfně opouštějí velké zahraniční nadace, jejichž přízni se naše neziskové organizace těšily uplynulých čtrnáct let. Česko se opět stává součástí hospodářsky vyspělého světa, svou charitu si musíme dokázat uživit sami.

V rámci zmíněné slávy došlo i k založení Klubu firemních dárců, čili elitního seskupení podnikových mecenášů. V Evropě a hlavně ve Spojených státech by se tomu nikdo nedivil, podobná praxe tam má nejméně stoletou tradici. Správní rady úspěšných firem každoročně delegují na adresu neziskových organizací šeky s šestimístnými numery. Šup milion dolarů na péči o nemocné, ejhle dva miliony na záchranu bažin u dálnice, bum razítko na příspěvek místním ochotníkům.

V našich podmínkách je však objev firemní filantropie událostí dalekosáhlého významu. I statisícové částky mohou zachránit či založit mnoho užitečných projektů, které by jinak zanikly či nevznikly. Může se dokonce zrodit nový typ rivality: vedle žebříčků firem seřazených podle obratu, postavení na burze či dluhů budeme mít k dispozici i hitparádu podnikových dárců.

Večírek v Senátu však vyjevil zásadní nedorozumění. Ukázalo se totiž, že zástupci některých z jedenácti společností, které se rozhodly vsadit na podporu charity, vyžadují jako protiúčet za svou šlechetnost patřičnou mediální odezvu. Pomocí papírových specialistů tlačí na obdarované i na redakce, aby příslušnou informaci doprovodily zveřejněním názvu té či oné korporace, dožadují se vytvoření kodexu, který by umožnil mecenáše výslovně zmiňovat.

Takový nárok pochopitelně neobstojí, naopak přivolává nepříjemnou otázku. Chápou byznysmeni podporu dobročinnosti jako příležitost domáhat se reklamy se slevou? Nestačí jim dobrý pocit a tichá radost jako milionům anonymních dárců, kteří sypou peníze do pouličních pokladniček či posílají část výplaty na příslušné konto?

Jistě, je těžké smířit se s mediální neviditelností. Zvlášť v době, kdy se třeba tradiční názvy sportovních soutěží, kulturních festivalů i jednotlivých týmů, hal či stadionů mění podle přání firem. Na rozdíl od sponzorství, které probíhá podle běžných obchodních zákonitostí, však tentokrát podniky mluví o charitě, dobročinnosti, bohulibosti. Ne že by si za své dary nezasloužily pochvalu. Byly by však samy proti sobě, kdyby si ji nárokovaly. Vždyť způsobů, jak se pochlubit, zůstává i tak celá řada.

Marek Šálek

DISKUSE - KOMENTÁŘE: