Ohlédnutí za třiceti "ekologickými" lety

30. 3. 2004 - Erazim Kohák

V minulém roce vyšel po dlouhém odkladu úryvek z mé čtenářsky nejúspěšnější knihy v angličtině, The Embers and the Stars. Vyšel přepracovaný v češtině pod jménem Dary noci u Vladimíra Beneše v nakladatelství Bonaventura. Vyšel jako skutečný bibliofilský skvost, se čtyřmi barevnými lepty Pavla Sukdoláka, nákladem sedmdesáti pěti číslovaných výtisků a s cenou, která sotva přispěje k rychlému vyprodání i tohoto knihomilského nákladu.

Přesto mě práce na překladu přinutila k ohlédnutí. The Embers and the Stars byly mojí "ekologickou" prvotinou, psanou na počátcích environmentálního - či jak jsme tehdy říkali, "ekologického" - hnutí ve Spojených státech. Od tehdejších počátků jsem ji znovu a znovu promýšlel. Od posledního anglického vydání v roce 1987 jsem se vzpíral novému vydání. Mohl jsem ji několikrát přepsat, avšak vadil mi pocit, že i v přepisu by byla nehotová, nedožitá. Teprve české vydání Darů noci mě přinutilo k ohlédnutí. Tak vznikl doslov, který je zároveň zpovědí myšlenkového vývoje třiceti let environmentálního úsilí. Tu je...

Doslov po čtvrt století

Kniha The Embers and The Stars, doslova "Řeřavé uhlíky a hvězdy", vznikala v roce 1977 na lesní samotě v obci Sharon ve spolkovém státu New Hamphire, kde jsem pryskyřicí slepoval střípky roztříštěného života a velmi amatérsky stavěl domek. Nebyl to žádný zálesácký srub podle Jacka Londona, jen skromné přístřeší v mezích mých tehdy velmi omezených zdrojů a útočiště po životním ztroskotání. Zavádět elektřinu se ukázalo neúnosně drahé a tak jsem se musel učit znalostem a zvyklostem svých předků - čerpat vodu ze studny, topit dřívím, nakládat a zavařovat a také svítit petrolejkou. Neměl jsem na to žádný "ekologický" recept. Jen nouze mě učila housti. Poněkud nečekaně jsem se přitom přiučoval i něčemu jinému, svítit méně, žít šetrněji, méně se vnucovat a více naslouchat svému osvětí. Hledal jsem v přírodě útočiště, avšak postupně jsem se učil přistupovat k ní s úctou a pečovat o ni.

Protože jsem člověk od pera, začal jsem si psát poznámky. Bez elektrického světla jsem po večerech vysedával před domkem a pozoroval, jak z řeřavých uhlíků v ohništi stoupají jiskry ke hvězdám. Bez ústředního topení jsem vstával časně, abych zatopil a nanosil vodu. Pak jsem psával, třeba na třicet listů o tom, jak taje sníh, a také o tom, jak se člověk vypořádává s porážkami života. Z toho vznikla kniha The Embers and the Stars, která se zas poněkud nečekaně stala v angličtině mou nejčtenější. Prodává se dodnes, i po čtvrt století.

Přesto jsem ji odmítal převést do češtiny. Jako důvod jsem uváděl nedostatek času, a nebyla to jen výmluva. Zadat ji někomu k překladu jsem nemohl. Jsem nejen anglický, nýbrž i český spisovatel. V obou jazycích mám svůj výrazný styl a vypravěčský tón. I sebelepší překlad - a samizdatový překlad manželů Šimečkových byl skutečně vynikající - by nebyl můj. Čtenář mého textu, který překládal někdo jiný, by mohl právem protestovat, že tohle přece není Kohák. Sám bych však tuto knihu těžko překládal, a nejen z časové tísně. Je to přece jen kniha jednoho údobí mého života. Od té doby jsem toho tolik prožil! Dnes bych ji musel přepsat tak, jako jsem přepsal tento výběr, abych podchytil něco z toho, co jsem se naučil za čtvrt století života.

V těch drobných, zdánlivě bezvýznamných změnách by se odráželo daleko složitější a mnohotvárnější pojetí přírody a místa člověka v ní. Když jsem v polovině sedmdesátých let stavěl svůj domek, přírodu jsem spíš prociťoval než promýšlel. Tehdy porážka ve Viet Namu i porážky v osobním životě zpochybnily mnoha mladým Američanům životní scénář, který se zdál být naprosto samozřejmý od padesátých let. Ti tehdy odcházeli do lesů - a já s nimi - hledat své ztracené kořeny a nový, nosnější začátek. Městský svět lidského umu (jsme) vnímali jako místo prokleté odcizením ode všeho spontánního a přirozeného. Zcela v tradici romantiků všech dob jsme po selhání všeho díla lidského umu hledali obnovu v přírodě.

Tu přírodu jsme příliš neznali. Byli jsme městští lidé, byť ve městě nešťastní. Příroda se nám jevila jako útěšná náruč temné pramáti všeho. Její tajuplný rytmus a řád jako by nabízely klíč ke ztracenému ráji. Chtěli jsme obnovit přirozené vztahy, žít přirozeně, v přirozeném rytmu přírody. Cyklus dne a noci, nenarušený umělým elektrickým světlem, se nám stal přímo symbolem přirozeného života, spolu s litinovými kamny, pro která jsme na zimu sami káceli, řezali a štípali dříví. Chtěli jsme se ujistit o vlastní platnosti tím, že co jsme jen mohli, to jsme vytvářeli poněkud amatérsky vlastníma rukama. Holdovali jsme všemu, co se nám jevilo jako přirozené. Poctivá kůže a voňavé dřevo místo umělých hmot se staly dalším symbolem. Po selhání strategie pokroku, elektřiny a páry jsme vědomě volili strategii návratu k přírodě a přirozenosti.

Ve zpětném pohledu si uvědomuji, že stáhnout se do úkrytu a lízat si rány nepředstavuje alternativní životní strategii, avšak může to být strategie osobní psychohygieny, přežití a obnovy. Vždycky za ni budu vděčný. V následujícím desetiletí jsme si však začali uvědomovat, že příroda není jen tajuplné lůno životní obnovy, nýbrž sama ohrožený přírodní druh. Začali jsme si uvědomovat, že návrat k přírodě nestačí, protože civilizační vývoj zajišťuje, že brzy nebude k čemu se vrátit. Začali jsme si všímat hynoucích lesů a trpících zvířat - a také exhalátů svých kamen. Kůže přestala být symbolem přirozeného života a stala se symbolem týrání zvířat. Vyhledávali jsme pásky, tašky a boty z umělých hmot, do svých kamen na přirozené dříví jsme zabudovávali nepřirozené katalyzátory. Životní strategii návratu k přírodě nahradila strategie péče o přírodu.

Ta doba pro nás byla věkem flanelových košil. Naším hrdinou se stal lesník a ochranář, smyslem našeho konání náprava škod, které jsme na přírodě napáchali. Po romantickém narcisismu sedmdesátých let jsme si připadali jako znovuzrození. Ostatně když se člověk přestane hloubat ve svých pocitech a začne pečovat o druhé, je to opravdu osobní obrození. A tak jsme vysazovali stromky, pročišťovali vodní toky, krmili zvěř, kosili opuštěné louky. Po strategii návratů nastoupila strategie péče. Ač jsme si toho nebyli vědomi, přešli jsme v podstatě od mentality lovců/sběratelů, kteří v přírodě viděli všemohoucí, všeobnovující Matku všeho života, k mentalitě pastevců a zemědělců, pro které je příroda nástrojem obživy a předmětem péče.

Devadesátá léta znamenala další posun v našem vnímání přírody. S nástupem neoliberalismu a globalizace jsme si uvědomili, že problém není jen osobní, nýbrž civilizační. Nestačí osobní skromnost a péče o přírodu. Je třeba se zamyslit nad scénářem naší civilizace. Pokud osou vývoje zůstává nekonečné navyšování hmotné spotřeby v konečném světě, nutně spějeme k záhubě. Je třeba si vážit hodnot, které nevyžadují pustošení světa. Je třeba hledat způsoby soužití s přírodou, které by byly trvale udržitelné. Nejde tedy o "návrat k přírodě", ani o "ochranu přírody", nýbrž o dlouhodobě udržitelné soužití lidského živočišného druhu se světem všeho života.

Z této perspektivy se sruby a domky, které jsme kdysi stavěli na lesních samotách, jeví jako škodlivé zásahy do celistvosti biotopů a kamna na dříví jako ekologicky neospravedlnitelný způsob otopu. Nestačí, aby něco bylo přirozené. Nestačí ani, aby to bylo šetrné vůči přírodě. Není možné dál žít podle budovatelských představ padesátých let s konzumním dodatkem a retušovat ekologicky zhoubný životní styl zvýšenou citlivostí vůči přírodě a šetrnější technologií. Je třeba, abychom celkově volili dlouhodobě udržitelný způsob života.

Tehdy jsme se začali zabývat problematikou hromadné kolejové dopravy, recyklací odpadu, emisemi skleníkových plynů, způsoby osídlení a vším, čeho je třeba, aby lidé mohli uspokojit své legitimní potřeby, aniž by upřeli možnost obdobného uspokojení jiným druhům života či nezvratně poškodili předpoklady života na zemi. Blahobyt za cenu bezpráví není trvale udržitelný. Nejen vytváří lidské utrpení, nýbrž vede k ekologicky zhoubným válkám. Války nejsou trvale udržitelné, stejně jako mír vykoupený bezprávím. Ani lidský život není trvale udržitelný, pokud je jeho smyslem zvyšování hrubého sociálního produktu na osobu a ne svoboda, spravedlnost a láska. Z hledání obnovy v přírodě jsme přes péči o přírodu dospěli k morální odpovědnosti za přírodu a nakonec k morální odpovědnosti za dopad naší činnosti na přírodu jako k základnímu environmentálnímu čili "ekologickému" postoji.

Je tak základní reorientace v mezích lidských možností? Nevím. Řada vědců má za to, že ne, že nadešel čas, aby lidstvo ustoupilo ze světové scény a uvolnilo prostor méně ničivému druhu. Náš lidský druh se dostal na pokraj zkázy bezmyšlenkovitou honbou za okamžitými individuálními výhodami. Jsme schopní domýšlet následky svých rozhodnutí a jednat podle toho? Než otočíme klíčkem u auta, jsme schopní domyslit vztah svých výfuků a skleníkové vrstvy a dát přednost veřejné dopravě? To mi dnes připadá jako otázka daleko naléhavější než ty, jimiž jsem se zabýval v knize The Embers and the Stars.

Přesto myslím, že náměty spolucítění s přírodou si zachovávají určitou nadčasovou platnost. Jistě, osud lidstva nemůžeme přenechat pudovým pohnutkám z hlubin nevědomí. V otázkách tak stěžejních je naléhavě třeba, abychom rozhodovali na základě rozumové reflexe a projekce. Tolik potvrdila naše zkušenost s nacistickým iracionalismem s konečnou platností. Avšak je třeba, abychom svoji rozumovou reflexi a projekci neumísťovali v abstraktním časoprostoru teoretické vědy, nýbrž ve světě ustavovaném životem, prolnutém smyslem a hodnotou. The Embers and the Stars představovaly pokus o takový hodnotový náhled či podle Husserla Wertnehmung. Možná zkoumání morálního smyslu přírody - tak zněl podtitul knihy v anglickém vydání - představuje určitý přínos k poznávání osnovy a hodnoty a smyslu světa a života.

Snad až dopíši knihy, které jsem si ještě přislíbil, přece jen přeložím či přepíši The Embers and the Stars do lahodné češtiny. Zatím nabízím čtenáři tento zlomek dávných časů s připomínkou, že je to nejen zlomek knihy, nýbrž i jen nepatrný zlomek celé velké složitosti té pravdy, která je vždy víc než naše pravdivá slova.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: