Do romských ghett svítí khamoro málo
5. 6. 2002 - PRAHA [Most pro lidská práva]
Podle Viktora Sekyta z Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, odborníka s dlouholetou praxí, je na území České republiky zhruba 300 romských lokalit, které se dají označit jako ghetta. Ne vždy vypadají jako mostecký Chánov, Matiční ulice v Ústí nad Labem, lokalita v Ovčárech u Kutné Hory, kolonie u sv. Anny v Prostějově či brněnský „Bronx“. Nezřídka jde třeba o jediný dům, obývaný padesátkou obyvatel. Vezměme tedy s rizikem určitého podhodnocení těch padesát lidí jako jednotku, již vynásobíme počtem problémových lokalit. Vyjde nám, že v romských ghettech v České republice žije nejméně šest tisíc lidí, spíše však více. Sekyt sám odhaduje, že v podobných podmínkách žije, respektive životu v nich uvykla, zhruba desetina až pětina Romů, podle nichž společnost hodnotí i ty ostatní.
Navzdory vládní koncepci je situace těchto lidí beznadějná. Neznamená to, že koncepce by měla zásadní chybu. Staví především na vzdělávání a předpokládá, že situace se bude postupně, byť dlouhodobě, měnit k lepšímu. Dělá však vláda pro ono postupné řešení dost? To je otázka.
V romských ghettech je prakticky stoprocentní nezaměstnanost. Lidé zde žijí ze sociálních dávek, případně z toho, co si „opatří“. Po letech bez práce jsou už natolik sociálně deprivováni, že o ni ani neusilují. Děti jsou jejich otiskem: nejmladší generace práci jako prostředek obživy už vůbec nezná. Za této situace nemůže být o jakémkoli řešení problému řeči – s každým narozeným dítětem se reprodukuje a prohlubuje. Bez masivní intervence není pro tyto romské děti z černé díry úniku.
Nepřesný, leč minimalizovaný základ počtu obyvatel romských ghett zkusme vynásobit jiným nepřesným číslem. Finanční rozdíl mezi tvorbou osobního a národního důchodu člověka dostávajícího pouze minimální mzdu a člověka, který svůj důchod odčerpává z konta společnosti, lze za dobu průměrného lidského života vyjádřit částkou přibližně sedm milionů korun. Řečeno lidsky to znamená, že kdo pracuje, těch tři a půl milionu vyprodukuje, ten, kdo nepracuje, je stejně spotřebuje, ale musí mu to uhradit stát, tedy ostatní plátci daní. Násobíme-li toto číslo šesti tisíci lidmi, kteří v romských ghettech nepochybně žijí, dojdeme k sumě vyšší než čtyřicet miliard, jíž společnost musí do svého sociálního problému za dobu průměrného lidského života nepochybně investovat. Rozdíl mezi stavem, kdy by tito lidé produkovali a stavem, kdy pouze spotřebovávají, je ale dvojnásobný! Konec nepřesné matematiky: hrubý odhad říká, že tento stav znamená ročně ztrátu ve výši kolem jedné miliardy korun.
Jak je to se schopností rodičů dětí z ghett zajistit svým potomkům řádnou výchovu? Odnímat rodičům děti je samozřejmě to poslední, co stát může udělat, a může tak učinit jen tehdy, prokáže-li se, že je to v zájmu konkrétního dítěte. „I špatně fungující rodina je lepší než dětský domov,“ říkají někteří praktici. „Platí to, ovšem jen tehdy, je-li to ještě výchova,“ namítají jiní. A co když to už výchova není? Mnoho možností není. Dětský domov, náhradní rodinná péče a intervence prostřednictvím terénního sociálního pracovníka.
Dětské domovy jsou specializované na určité kategorie dětí. Podle věku, stupně narušení výchovy a podobně. Řeší následky, bohužel mnohdy s byrokratickou necitlivostí.
V případě některých domovů jsou výsledky poměrně dobré, v jiných pochybné. Dělící čára je dána nejvíce dostupností kvalitního personálu. Mnoho dětských domovů bylo v minulosti umístěno na různé zámečky vzdálené i kilometry od nejbližších vesnic. Zatímco domovy umístěné ve městech či jejich nejbližším okolí většinou nemají s kvalitou zaměstnanců problémy, ty venkovské namnoze musí přijmout lidi s podstatně nižší kvalifikací i motivací. Na dětech je to výrazně znát a radikální opatření v tomto směru (tedy přestěhování domova) by se dalo realizovat poměrně snadno – pokud by se na to našly peníze.
Náhradní rodinná péče představuje znatelně lepší variantu, pro stát levnější, pro pěstouny i ekonomicky zajímavou. I tady ovšem záleží na těch, kteří ji poskytují, je však věcí státu, aby si právě to pohlídal.
Základem je však změnit situaci u kořene, tedy v samotných problémových lokalitách. K tomu je třeba masivní sociální intervence. Více než dva roky již pracuje v terénu přibližně šedesát sociálních pracovníků placených státem. Jejich výsledky jsou převážně pozitivní, na mnoha místech se situace výrazně zlepšila. Stát na ně vydává ročně částku deset milionů korun.
Je to celé jedno promile výše vyjádřeného odhadu ekonomicko-společenské ztráty.
Počet terénních pracovníků nestačí. Podle odborníků by jich bylo třeba zhruba pětkrát tolik. V rámci zákona o sociálně právní ochraně se proti minulosti v praxi výrazně zlepšila součinnost dotčených orgánů státní správy a soudů, třebaže excesy se i dnes občas vyskytnou.
Jen terénní sociální pracovníci mohou růst problému zastavit a utkat se s ním na jeho hřišti. Jsou k tomu vyškoleni, motivováni, a mají potřebnou institucionální podporu. Investice do této formy sociální intervence by při podstatně nižších nákladech pomohla černou díru romských ghett postupně skutečně zacelovat. Na rozdíl od toho, co do ní stát ročně nalije formou sociálních dávek. Ty v nich totiž samy o sobě khamoro – romsky sluníčko – rozsvítit nemohou.