Neumíme sloužit

30. 10. 2003 - PRAHA [České centrum fundraisingu]

V mém případě je spojuje téma: občanská účast ve veřejných věcech, podíl na rozhodování, občanská společnost. I na ministerstvu tomu tak bylo. Za ministra Bursíka jsem dostala za úkol vybudovat systém komunikace s neziskovými organizacemi, který dodnes funguje. Táně Fischerové jsem nabídla spolupráci proto, že jsem věděla, že se rozhodla kandidovat, aby se mohla tomuto tématu věnovat v nové kvalitě. Slovníkem neziskových organizací by se dalo říci, že je to poslankyně s misí. A já se s ní ztotožňuji.

Poslankyně s posláním... to skoro zní, jako by se předpokládalo, že nějaké poslání bude mít každý poslanec. Má?

Nemyslím si. Každý má určitě své zájmy, to ano. Ale nepřipadá mi, že by většina své angažmá vnímala jako veřejně prospěšnou práci.

Nedávno se z Bruselu vrátila delegace českých neziskových organizací a vydala o studijní cestě zprávu. Nejvíce se v ní mluví o lobování a o sdružování neziskových organizací, které se při lobování nemohou prosadit samy. Lobují neziskové organizace u nás?

Lobují, ale spíš sporadicky a dosti neefektivně. Ekologické organizace jsou v tomto směru asi nejdále. Účinné lobování totiž skutečně vyžaduje společný postup a strategii. To ovšem neznamená vytvářet střešní nebo jiné reprezentativní struktury, jak o tom u nás často slýcháme. Společný postup na této úrovni vyžaduje shodu, která se dlouho a složitě rodí a kterou nelze vymyslet, ani nadiktovat shora. Proto není možné postavit nejdřív reprezentativní strukturu, a pak ji plnit obsahem. Schopnost postupovat společně se musí opírat o konkrétní téma a o důvěru, která se postupně a přirozeně zrodí zdola.

Co se týče lobování u Evropského parlamentu, dost dobře si nedovedu představit, za co by tam české neziskové organizace mohly lobovat a kdo by je poslouchal. Snad kdybychom dokázali lobovat společně s Poláky, Slováky, Maďary a dalšími novými členy. To je ale nejspíš ještě hodně daleko. Každopádně platí, že dokud se to nenaučíme doma, nemáme v Bruselu šanci. Jinými slovy, dokud nedokážeme vyvíjet tlak na naši politickou reprezentaci, proč by nám měl někdo naslouchat v Bruselu, i když je pravda, že tam neziskové organizace častěji vnímají jako partnery – na rozdíl od většiny zdejších poslanců.

Jak vůbec v současné době vypadá podpora neziskových organizací ze strany státu?

Objem podpory neziskových organizací ze státního rozpočtu by se v příštím roce neměl radikálně měnit. Při bližším ohledání to ale má několik zásadních nedostatků. Především třináct let po listopadu stále přetrvává výrazný nepoměr. Organizace, které nevzešly z Národní fronty jsou nadále hluboce podfinancovány ve srovnání s organizacemi, které v ní mají původ.

Chcete říci, že kdo má svou kolonku ve státním rozpočtu, ten má své jisté, ale ostatní se tam nedostanou?

V podstatě tomu tak stále je. Vzájemně prospěšné organizace, jako jsou myslivci, zahrádkáři nebo včelaři mají svou položku pravidelně zahrnovanou v rozpočtu, v tomto případě ministerstva zemědělství, sportovní svaz zaměstnanců ministerstva vnitra zase na ministerstvu vnitra…

To jakože policajtům platíme jejich střelecký klub?

Nevím jestli se to tak přímo jmenuje, ale rozhodně střílejí. Každopádně mají pravidelně v kolonce dotace občanským sdružením svůj příděl financí. Takových věcí je v rozpočtu spousta, a přitom jde o částky v řádech stamilionů. Třeba nezisková organizace právnických osob Českých cukrovarů má v rozpočtu na rok 2003 dotaci na svou činnost ve výši sto milionů.

To jsou příklady organizací, které mají své jisté v rozpočtech resortních ministerstev. Tu je to vedeno jako dotace neziskové organizaci, tu není, ale rozhodně na to není vypisováno veřejné výběrové řízení. Celá ochrana životního prostředí, včetně některých výkonů ze zákona, které dodávají občanské iniciativy, má na celý rok devatenáct milionů. Na ministerstvu práce a sociálních věcí se sice vykazují dotace na podporu občanských iniciativ v úctyhodné částce stamilionů, ale z pětadevadesáti procent jde o nákup služeb od neziskových organizací.

Systém dotací je zkrátka špatně. Podle mého názoru by měla existovat státní politika, nějaká strategie podpory občanských iniciativ, na kterou by měl být vyčleněn samostatný dotační titul, který by byl zásadně oddělen od resortů. Zároveň by mělo jít skutečně o podporu veřejně prospěšných a inovativních činností občanských iniciativ a ne o nákup služeb, na které by měl stát vypisovat veřejná výběrová řízení, ve kterých by neziskové organizace soutěžily s ostatními subjekty.

A takové dotace by se rozdělovaly v otevřených grantových řízeních?

Ano, tak bych si to představovala.

Uvažuje se o tom?

Vůbec ne. Tato myšlenka sice byla součástí textu Brandýské deklarace, kterou za tehdejší čtyřkoalici podepsali v červnu 2001 Cyril Svoboda a Hana Marvanová s tím, že věc projednali v politických grémiích svých stran, takže ji lze považovat za politický závazek obou stran, které z koalice zbyly, ale slehla se po ní zem.

Jedním z důvodů, proč se o tom ani nemluví, je podle mého selhání Rady vlády pro neziskové organizace, která před více než rokem připravovala svou verzi transformace a rozhodla se jít cestou nejmenšího odporu – to znamená neupozorňovat na sebe ve vládě – takže nevypracovala žádný odvážný politický materiál, ale jen návrh jak udržet status quo: jak udržet počet zaměstnanců, jak udržet počet židlí, jak si udržet svojí radičku a hlavně nikoho neprovokovat.

Považuji to za veliké selhání nejen rady, ale i neziskového sektoru, kde se tehdy mnoho lidí tvářilo, že má veliký tah na vznik nějaké asociace, jenže se ukázalo, že lidé, kteří se holedbali tím, že chtějí zastupovat neziskové organizace a hájit jejich zájmy, nejsou schopni se takového tématu zhostit a dotlačit Úřad vlády k jednání.

Je šance, že se to změní? Co by se muselo stát, aby se to změnilo?

Za prvé by se toto téma muselo objevit v občanském sektoru. Pak by ho musel někdo vzít za své a věnovat se mu. A pak by politici, zejména vicepremiér Mareš, museli být vystaveni silnému politickému tlaku, aby se přeneslo do vlády. I tak by to byl běh na hodně dlouhou trať, protože představa, že se jednotliví ministři vzdají částí svých rozpočtů, které budou odvedeny mimo jejich kontrolu, je u nás v tuto chvíli spíš legrační.

Zmínila jste Radu vlády pro neziskové organizace. Plní rada funkce, které by měla? A má vůbec odpovídající mandát?

Podle mě neplní. Rada může být prostřednictvím svého předsedy, tedy vicepremiéra, připomínkovým místem legislativy. Té možnosti nevyužívá. Důvody vidím spíše v aparátu rady než ve členech, ale ti by si zase měli vymoci takovou práci úřadu, aby jim pro to poskytla podmínky. Například jsem nezaznamenala, jestli si rada vůbec všimla, že se ministerstvo pro místní rozvoj snaží vytlačit občany a občanské iniciativy z účastenství ve stavebních řízeních.

Dále si myslím, že komunikace s kraji nebo třeba strukturální fondy nejsou témata, kterým je potřeba se věnovat z prostředí Úřadu vlády . Těmi by se neziskové organizace mohly zabývat samostatně. A naopak, na centrální úrovni bych ráda viděla prosazování nějakého strategického záměru podpory nebo rozvíjení občanské společnosti jako takové.

To je dost široký pojem...

To ano. V tomto smyslu jde především o sledování a prosazování legislativy, která je prospěšná rozvoji občanské společnosti, což znamená právě například účastenství v řízeních, právo na informace, dotační politiku, daňové zákony a tak dále. Proto by bylo dobré posílit statut rady, aby byl daný zákonem a ne jen usnesením vlády. Tím by nebyla vládě podřízená, ale nezávislá. Získala by stejné nebo podobné pravomoci jako má třeba Rada vlády pro lidská práva, která je v legislativním procesu neopominutelným připomínkovým místem.

Jak do financování neziskových organizací vstupuje územněsprávní reforma a zřízení krajů?

Informace, které přicházejí z krajů, monitoruji spíše okrajově. Každý kraj si metodou pokusu a omylu hledá nějakou formu podpory neziskových organizací, vypisuje grantová řízení a tak dále. Zajímavá je v tomto ohledu Zpráva o decentralizaci od vicepremiéra Mareše a Rady vlády pro neziskové organizace, ve které se dočteme, jaké oblasti jednotlivé kraje podporují (zprávu o decentralizaci, včetně překládací zprávy, připomínkového řízení, návrhu vládního usnesení a vyhodnocení podpory v jednotlivých krajích najdete na těchto webových stránkách, pozn. redakce). Většina krajů dává nejvíc peněz určených na podporu občanských iniciativ na sport. Jen několik krajů dává více než na sport na kulturu nebo do sociální oblasti. Překvapilo mě třeba, že Olomoucký kraj dává nejvíc na menšiny, kdežto Ústecký na kulturu. V Jihomoravském kraji není sport dokonce ani třetí v pořadí. Mluvíme nicméně o prostředcích, které kraje vyčlenily z vlastních rozpočtů.

V současné době se projednává novela zákona o rozpočtovém určení výnosu některých daní. Ministerstva se většinou zuby nehty brání, aby ze svých kapitol pustily něco na kraje s odůvodněním, že nad prostředky ztratí kontrolu a že když peníze nebudou smluvně nebo zákonem určeny na konkrétní oblast, ztratí se v krajských rozpočtech (návrh novely uvedeného zákona najdete na těchto stránkách, pozn. redakce). Krajům se to pochopitelně nezamlouvá. Argumentují tím, že nejsou malé děti, aby je nějaký ministr musel z Prahy vodit za ruku a říkat jim, jak mají ve svém kraji prostředky rozdělovat.

To zní dost přesvědčivě, ne?

Ten argument zní velmi rozumě. Nedovedu si představit, že by se to kraje naučily jinak, než že dostanou peníze a začnou s nimi pracovat. Jinak to udělat nejde. Podle mě je dlouhodobě politicky i lidsky neudržitelné, aby ministerstva krajům tvrdila, že jim peníze nemohou dát, protože není záruka, že je použijí správně, už i proto, že z toho důvodu nemohou na krajské úrovni vznikat žádné ucelené koncepce, když hospodaření zůstává v kompetenci centra.

Například ministerstvo školství pouští v rámci této novely zákona na kraje financování soukromého školství. Ale všechny ostatní si nechává v centru. Takže celá kapitola vzdělávání, kde by na úrovni krajů měla vzniknout analýza potřeb, analýza trhu, uplatnění absolventů a na jejich základě strategie co podporovat a co ne, se nesmyslně štěpí na dvě oblasti, ve kterých žádná komunikace ani nebude možná. Ministerstvo školství si bude financovat, co bude chtít, krajům do toho nic není a nemají možnost to nijak ovlivnit, přičemž kraje dostanou na starost dotování soukromých škol a budou pochopitelně v pokušení neukrajovat z rozpočtu na věci, které mají v přímé správě, to znamená na jimi zřizované školy, na ústavy, na divadla atd.

Podobné je to s ministerstvem práce a sociálních věcí. Na kraje by měly přejít dotace na zajištění sociálních služeb od neziskových organizací a část rozpočtu na zajištění sociálních služeb, konkrétně na hospodaření s majetkem, tedy s budovami, s ústavy. To při absenci zákona o sociální péči povede ke zakonzervování současného stavu financování služeb nikoliv přes klienty, ale přes objekty v majetku státu, krajů, obcí a zavře cestu jakékoliv budoucí změně k diversifikaci služeb, možnosti výběru, a tím i k důstojnějšímu životu postižených a potřebných.

V minulém čísle Občanských novin vyšel výběr názorů o daňových asignacích. Skoro všichni dotazovaní byli pro. Jsou-li všichni pro, proč už je nemáme?

Zejména proto, že to parlamentu ještě nikdo nepředložil. Neobjevila se žádná zákonodárná iniciativa, která by něco jako daňové asignace, tedy možnost odpisu a přímého poukazu například jednoho procenta ze základu daně vybrané neziskové organizaci, zavedla do našeho právního řádu. Proč se to nestalo, nevím. Ani nevím, jak jsou daleko práce na předložení a prosazení zákonů o daňových asignacích z Fóra dárců, které na to dostalo grant od CEE Trustu a ten byl dokonce ještě jednou navýšen z prostředků Phare. Žádné informace od nich zatím ven nevyšly, ani se neobjevily v parlamentu. Stejně tak se zatím nenašel poslanec, který by se této problematiky chopil a předložil by novelu zákona. A pak není zcela jasné, jak by nakonec hlasování o tomto novém fiskálním nástroji v parlamentu dopadlo.

A co si o asignacích myslíte obecně? Na Slovensku nebo v Maďarsku si je chválí.

Myslím, že většina lidí – teď nevím, zda i politiků – řekne: "Daňové asignace? Proč ne?" A ono to opravdu zas tak moc neznamená. Jde spíše o politický nástroj než o nástroj ekonomický. Ekonomicky zajímavé to bude pro hrstku organizací s výrazně obecně prospěšnou, spíše humanitární misí a pro různé sportovní oddíly. Jinak nepředpokládám, že by zavedení daňových asignací mělo v našich podmínkách pro většinu organizací zajímavou výtěžnost.

Významnější funkci by daňové asignace mohly plnit v oblasti komunikace, protože občanské iniciativy budou muset vysvětlovat, budou muset oslovovat a přesvědčovat občany, aby jim to jedno procento upsali.

Stojí tedy vůbec za to se jimi zabývat?

Abych pravdu řekla, v kontextu toho, co vše by v daňových zákonech, které se dotýkají neziskových organizací, stálo za změnu, mi až tak důležité nepřipadají. Mnohem zajímavější by mi například přišlo odstranit povinnost odděleného účtování o činnostech u organizací, které nejsou založeny za účelem zisku. Dám příklad. Třeba taková Naděje – teď používám asi tři roky staré údaje – vykazuje celkovou roční ztrátu sedm milionů. Z jedné činnosti má přitom milion zisk, ale protože musí u každé činnosti účtovat odděleně, nemůže onen milion rovnou použít na financování ztráty z jiných činností, ale musí ho nejprve zdanit, čili zaplatit těch tři sta deset tisíc a teprve to, co zbude, může, respektive musí použít na své bohulibé činnosti. V podnikání to neplatí. Kdybych měla eseróčko nebo jakoukoliv jinou firmu a provozovala více činností, účtuji v jednom balíku a daň zaplatím z konečného hospodářského výsledku.

Je sice pravda, že se u nás neziskové organizace zatím příliš nepouštějí do podnikání, které by jim zajistilo udržitelnost, ale v budoucnu jich podle mě bude asi přibývat a tato pravidla hry rozhodně nemotivují.

Z hlediska legislativních nástrojů je zajímavé srovnání Velké Británie a Spojených států. V Británii léta neexistovaly žádné legislativní nástroje zvýhodňující filantropii – až poslední dobou se to mění – tedy žádné odpisy z daňového základu,, žádné zvýhodnění daně dědické nebo darovací. Ve Státech jsou takové úlevy běžné. Přesto poměrná podpora od jednotlivců i firem byla a je dlouhodobě na srovnatelné úrovni. Nabízí se tudíž otázka, do jaké míry jsou legislativní nástroje, které mají podpořit filantropii, skutečně přínosné a nebo naopak do jaké míry jejich neexistence motivuje občany k převzetí vyšší míry osobní odpovědnosti.

No jo, ale to tady budeme moct srovnávat tak za čtyři sta let, protože v Británii mají něco jako občanskou společnost od Cromwella. Nicméně si myslím, že tam, kde nejsou zažité občanské postoje, jsou legislativní nástroje berličkou, možná životně důležitou berličkou, která ovšem nemůže nahradit občanskou účast a angažovanost.

Myslíte, že je možné legislativou podnítit občanskou angažovanost?

Ne, nebo jen velmi přeneseně. Prostřednictvím daňového odpisu se třeba mohu začít zajímat, na koho mohu odepsat z daní, co je to za organizaci, která po mně chce peníze, a co dělá. Nebo v otázkách účastenství ve správních řízeních mohu vyhledat pomoc občanské iniciativy, která v tuto chvíli stále ještě může hájit i mé zájmy a to mne může do budoucna inspirovat k angažovanějšímu životu...

Jsou u nás možnosti daňových odpisů dostatečné?

Myslím, že ne. Je to doopravdy směšná záležitost. Já jsem například v loňském roce mohla ve svém daňovém přiznání uplatnit asi jen polovinu toho, co jsem darovala.

Je vůbec na místě, aby se stát zabýval otázkami udržitelného financování neziskových organizací? Proč by to měl dělat?

Rozhodně. Dokonce si myslím, že má povinnost tak činit. Již delší dobu tvrdím, že Česká republika nese za rozvoj občanského sektoru stejnou zodpovědnost, jakou na sebe vzala za rozvoj ekonomického sektoru. Vezměme všechny peníze, které šly do rozvoje volného trhu, do podpory podniků, do investičních pobídek, aby se trochu rozhýbala místní ekonomika… stejnou povinnost má stát vůči občanskému sektoru, protože ten měl před válkou a komunistickým pučem své vlastní privátní zdroje, o které přišel – byly zestátněny.

Proto jsem přesvědčena, že má stát morální povinnost tyto zdroje obnovit. A jedno procento z výnosů druhého kola kuponové privatizace je zoufale málo. Mám za to, že by praxe jednoho procenta z výnosů privatizace státního majetku měla být obnovena. Navíc je to opět věc, ke které se Cyril Svoboda a Hana Marvanová v Brandýské deklaraci za své strany zavázali.

Hovoříte o státní podpoře místních soukromých nadací?

Já bych ráda, aby byly podporovány nejen nadace, ale aby si své nezcizitelné jmění, které by generovalo výnos na pokrytí základního provozu a administrativy, budovaly – mimo jiné právě i z cílených státních dotací – také další neziskové organizace. U nadací je na co navázat, tam je zkušenost. U občanských sdružení by to předpokládalo změnu zákona o sdružování občanů, protože v současné době je možné bez likvidace zmizet s jakkoliv velkým jměním. Takže by se musel zavést nějaký podobný rejstřík jako je u nadací nebo u obecně prospěšných společností.

Myslím si například, že prostředky ze CEE Trustu se měly rozdělit ve výběrovém řízení podle určitého klíče přímo organizacím k plnění jejich vlastních poslání a úkolů, s tím, že by po dobu trvání projektu mohly hospodařit s výnosy a v případě, že by prokázaly, že toho jsou schopny, byly by jim převedeny. Připadalo by mi to mnohem účelnější, než vymýšlet v úzkém kroužku jakkoliv chytrých lidí strategii za celý občanský sektor.

Plní české nadace všechny funkce, které by ve společnosti mohly plnit?

Především myslím, že by měly být více tím, kdo peníze rozděluje a ne je utrácí.

Máte pocit, že jsou nehospodárné?

To ne, ale fungují jako občanská sdružení. Řeknu to ostře a zjednodušeně, ale pro ilustraci: české nadace často zneužívají své ekonomické převahy k prosazování určitých řešení nebo je dokonce samy realizují. Jako by ani neměly zájem podporovat občanské sebeorganizování.

Nadace by měly prostředky rozdělovat s větší mírou pokory, že vynálezcem konkrétního řešení je nakonec místní organizace a ne nadace. Vnímám zkrátka malou míru pokory hospodářů peněz, které vlastně nejsou jejich, před těmi, kteří tu práci skutečně dělají a nízkou míru důvěry, že jsou ji schopni udělat lépe, než se to vymyslí v nadaci. Neumíme sloužit.

Chcete tím říci, že grantová nabídka nadací zůstává příliš specifická, aby nedeformovala poptávku?

Tak. Organizace pochopitelně dokáží projekt napsat tak, aby to v nadaci nějak zkousli a podpořili je. Pak si udělají, co chtěly a ve vyúčtování se to nějak zakamufluje. Je to takový podvod na všech stranách. Nadace jsou podváděny a tváří se, že nejsou nebo že si to neuvědomují. Občanská sdružení se tváři, že vykonávají činnosti, které v projektech naslibovala, vymýšlejí si v závěrečných zprávách a ve vyúčtování. A přitom všichni vědí, jak to ve skutečnosti chodí. To je přeci nedůstojné.

Jan Kroupa