Arhuská úmluva o přístupu k informacím stále nebyla ratifikována

6. 6. 2002 - PRAHA [Jan Wünsch]

V červnu 1998 se v dánském Arhusu konala čtvrtá konference ministrů životního prostředí zemí Evropy. Za klíčový bod této konference lze považovat tzv. Arhuskou úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. I když velká část požadavků této úmluvy je v českém právním řádu zakotvena, k její ratifikaci ani po téměř pěti letech v ČR nedošlo, a to i přesto, že na programu Poslanecké sněmovny se objevuje již více než půl roku.

Aby mohla demokracie účinně fungovat, musí být občané o veřejných věcech dostatečně a objektivně informováni. Jinak se občan může jen těžko rozhodovat a stává se snadno objektem nejrůznějších manipulací. Nejednou i na mnohá svá občanská práva rezignuje. Občan to nemá vůbec lehké, protože rozhodující hromadné sdělovací prostředky na občany chrlí záplavu informací vesměs okrajového významu a o podstatných věcech se často mlčí nebo se hrubě zkreslují. Tragická bouračka na silnici, surová vražda, velká povodeň, tajfun či jiné neštěstí je pro novináře vesměs mnohem atraktivnější než mezinárodní konference o problémech trvale udržitelného rozvoje.

Jednou z cest, jak tento neutěšený stav zlepšit, je právo občanů na informace, pokud možno objektivní a úplné. Nezanedbatelnou složkou práva na informace je právo na informace o stavu životního prostředí a aktivitách, které jej poškozují. Povinnost orgánů státní správy a samosprávy poskytovat informace o životním prostředí, jeho poškozovatelích a o opatřeních podnikaných na jeho ochranu v České republice zakotvil zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí.

Život obavy nepotvrdil

Nepřekvapuje, že zavádění práva na informace o životním prostředí provázely nejrůznější obavy – oprávněné i zcela neopodstatněné. Pokud se někteří podnikatelé báli, že jim informace o životním prostředí ztíží nebo dokonce znemožní bezohledné rabování přírody či podnikání na úkor životního prostředí, šlo o obavy oprávněné. Tyto zájmy jsou skutečně právem na informace o životním prostředí poškozovány a veřejnost se proti takovému jednání může účinně bránit. I to je cílem práva na informace o životním prostředí. Zřejmě i proto se stal zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a jím zavedená účast veřejnosti na rozhodování o opatřeních poškozujících přírodu a krajinu, zejména ze strany poslanců ODS, terčem snah o omezení tohoto práva.

Mnohým poslancům nevoněl ani zákon č. 244/1992 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), což vedlo k drastické redukci návrhu nového zákona o EIA. Některé ekologicky závadné nebo rizikové projekty se v důsledku realizace EIA skutečně nerealizovaly, musely být výrazněji pozměněny nebo se jejich realizace zdržela. Informační systém resortu životního prostředí ale jednoznačně shledává, že počet nesouhlasných stanovisek k posudkům na dokumentace vlivů na životní prostředí je minimální a že souhlasné stanovisko dostaly i některé ekologicky silně devastační projekty (dálnice D 3 mezi Prahou a Táborem přes Středočeskou pahorkatinu, dálnice D 8 přes Chráněnou krajinnou oblast České Středohoří vedoucí navíc přes všech pět velkých sesuvných území v regionu). Je vhodné též připomenout případ EIA projektu dálnice D 11 z Poděbrad do Hradce Králové, kde došlo v rozporu se zákonem dvakrát k vyloučení nevládních ekologů z procesu posuzování. Ti se odvolali k soudu a ten jim dal za pravdu, takže se EIA musela 2x opakovat a investor ztratil 4 roky.

Také k zavalení úřadů žádostmi o poskytnutí informací o životním prostředí podle zákona č. 123/1998 Sb. nedošlo, ač se toho někteří odpůrci zákona obávali. Podle prakticky shodných poznatků všech orgánů státní správy se o informace o životním prostředí zajímají zpravidla jen nevládní ekologické organizace. Jako závažný problém se ukázala spíše absence některých informací o životním prostředí, nikoliv jejich poskytování. Zdá se, že prostý občan má dnes jiné starosti než ochranu životního prostředí – i když zpravidla ke své škodě.

Arhuská úmluva

Tzv. Arhuskou úmluvu podepsal ministr životního prostředí ČR RNDr. M. Bursík v červnu r. 1998. V té době Parlament ČR schválil zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Je proto nepochopitelné, že ani téměř 4 roky nestačily k ratifikaci úmluvy v Parlamentu ČR, byť prakticky všechny její požadavky současná legislativa ČR zajišťuje. Nový zákon o odpadech č. 185/2001 Sb., nový zákon o vodách č. 254/2001 Sb., zákon č. 474/2001 Sb. o obalech, nový zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb. a zákon o integrované prevenci č. 76/2002 odstraňuje některé problémy s informacemi o životním prostředí na úseku příslušných složek životního prostředí, ledacos usnadňuje také internet (na internetových stránkách mají být mimo jiné stanoviska k posudkům v rámci EIA, připravuje se registr informací o integrované ochraně atp.). Výjimkou je oblast pokrytá tzv. atomovým zákonem, kde dosud má veřejnost jen právo účastnit se EIA.

Záměrné průtahy vedoucí až k nutnosti nového projednávání celé úmluvy příštím Parlamentem jsou některými poslanci poměrně otevřeně vysvětlovány jako „pomsta ekologům“. Toto symbolické jednání můžeme vnímat také jako poselství, že „naše peníze a náš busines jsou důležitější a mocnější než „vaše životní prostředí“. V praxi tím vyhrávají sice méně deklaratorní, o to však účinnější legislativní nástroje, které se ministerstvu životního prostředí společně s environmentálními aktivisty v Parlamentu podařilo prosadit.

Avšak pokusy (zatím nevydařené) o revizi výše jmenovaných zákonů se mohou kdykoliv opakovat a čeští poslanci dobře vědí, že novelizovat nepohodlný český zákon je mnohem jednodušší než se distancovat od mezinárodního závazku. Doufejme, že Parlament ČR v dohledné době Arhuskou úmluvu ratifikuje a odstraní tak v zahraničí pochyby o upřímnosti ČR respektovat právo na informace o životním prostředí.

Jan Wünsch
autor je poradcem ministra životního prostředí

Příspěvek byl redakčně krácen, plnou verzi najdete v Komentářích

DISKUSE - KOMENTÁŘE: